Albertův podivný mejdan

Jo, po tom dárku se Albert opravdu odvázal. jenom nevím jestli už na noční procházce nebo až ráno...
Našel pecku z broskve. A nechal to jenom tak...
Co nejraději vestíci dělají? Polykají!
Potvrdila mi to i sestra na veterině.
Takže od Božího hodu, kdy to vypadlo, že si den předtím užil a už to moc nezvládá, něco jako a záchytce, se stal z toho živla pacient.
Na klinice Panda mi doktor ukazoval rentgen, což bylo stejné jako když mi dávají v redakci k redigování návod na pletení nebo háčkování.
Doktor viděl věci, které jsem ve stejné chvíli viděl jako cosi ve velké vánici a naprosto nepochopitelné.
Když mi po operaci ukázal doktor pecku z broskve, která vestíka trápila, vykulil jsem oči. Kde asi sebere pejsek pecku z broskve? Ale to jsou vestíci, najdou všechno!
A ted to má. Oholenou packu, kvůli kanyle. Oholené a sešité bříško, kvůli tomu zásahu, kdy pecka broskve musela ven. Je na kapačkách. Ještě, že jsou pohotovosti. Kdyby bylo na ministru zdravotnictví, asi bych musel s tímhle dobrodružným chlapíkem jezdit od pohotovosti k pohotovosti. Naštěstí veterina pod našeho chytrého ministra nespadá. Jo, je to dražší, ale účinnější.
Dneska Albert spí, tak každou třetí hodinu dostává instantní kapačku a zítra zase půjde na pár hodin pod dohled.
Zdá se, že je mu fajn, jak je to možné.
Tak mu držme palce.

Albert si užil Ježíška

Když přišel správný čas, Albert si vybalil dárek. Vylovil z dárkové papírové tašky hračku. A hned se do ní pustil s chutí.
Tady je důkaz:

http://www.youtube.com/watch?v=9BJgUgmJ3cU

Pozitivní ráno

Na dnešním ránu toho zase tolik potěšujícího nebylo, déšť s drobnou příměsí sněhu, voda crčící z okapů... Až na maličkost.
I Albert koukal, co to je. Ale ví, že do záhonů nesmí. Přežila mráz, sníh, i tu ledovku, a teď na nás vykoukla se vztyčenou hlavou.

23. prosince a macešky pořád kvetou v Praze.

I úplně jednoduchá věc se dá zpackat

Připadal jsem si jako zločinec, když mě Zuzana přistihla v krámě, že k té kachýnce, co už jsem popisoval, kupuji bramborový knedlík.
A proč je neděláš z pytlíku? zeptala se.
A to už jsem se cítil jako propuštěný na podmínku. K těm pytlíkovým jsem nějak nepojal důvěru a dělat klasické bramborové jsem zkusil jenom jednou. Takovýho crcání a výsledek za moc nestál.
Ale ta slova byla výzva, jak říkají manažeři.
Dáš do toho vajíčko a jsou lepší, dostal jsem ještě doporučení.
Takže druhá kachní večeře už měla na programu bramborový knedlík z prášku.
Triviální návod, triviální postup.
Nalil jsem tam odhadem požadované množství vody, přidal vejce, a hnětl a hnětl. Asi málo vody, tak jsem ještě cvrknul maličko a místo na knedlíky jsem si zadělal na problém. Řídké!
Tak jsem tam přisypal mouku a hnětl. Něco se mi nezdálo, a hele, ono to vypadá jako těsto na pečení – mrknu a ona to je hladká mouka. Hm, tak znova. Hmotu jsem s obtížemi vyklopil do koše. Mísu jsem vyčistil takovou tou drbací houbičkou. Pak jsem hydroxidem pročistil odpad, protože ho to malé množství těsta z mísy ucpalo. Cink cink, už mi naskakují vícenáklady.
Houbičku jsem musel vyhodit, z té už tu hmotu nedostanu.
Už jsem nad cenou hotového knedlíku.
Tak jsem zaskočil do krámu pro nový pytlík práškových knedlíků. Situace na prášky!
Naměřil správné množství vody, přidal vajíčko a hnětl.
Zase řídké!
Přidal jsem trochu hrubé mouky, a už to vypadalo líp. Nákladově jsem nad dvojnásobkem ceny hotového knedlíku. A toho crcání...
Udělejte čtyři válečky, doporučili v návodu. No, zdařily se mi jakž tak tři. A vlastně to nebyly ani tak válečky, ale takové unavené mrchy či jak to nazvat.

Bylo mi jasné, že se tyhle nekompaktní mrchy začnou při vaření rozšklebovat...

Vařím, dovařím, výsledek je naprosto amatérský.

Ani nevytahuji strunový kráječ, tuhle briketu nakrájím ručně.

Tak tohle si úžasná kachýnka nezasloužila. Knedlík neknedlík, mírně tužší, byť stravitelný.

A přitom ten návod byl tak triviální. To jsem zvědavý, jak si poradím s návodem k nové kameře...

Pokračování příště... Ale už bez prášků!

Zkouška. A ono to funguje.

Jo, vypadá to, že se poslední dobou pořád jenom cpu :-) Ale to je shoda náhod, že přidávám další experiment.
Napřed jsem narazil na mladou kachnu, tak akorátní, takže nevypadala, že ji budeme pořádat celý týden. A co s ní?
Zkusil jsem ten nejjednodušší recept, který vyžaduje:
kachnu
sůl
kmín
a pekáč s poklicí
A taky ještě dost času!
Ani máslo, ani vodu, nic víc!
Jenom ji šoupnete do trouby a necháte pět až šest hodin péct při teplotě 120.
Vyžaduje to navíc ještě, že celou dobu nebudete kachnu kontrolovat, nebudete ani otvírat troubu. A pak se vykulí malý chuťový zázrak.
Někdy stojí zato si počkat :-)

Kachnička se rozlývá na jazyku...

Šéfredaktor ve školce

Tak jsem se ocitl ve školce. Tohle mi v kdysi nahánělo hrůzu především čajem s mlékem. A teď tohle. Vánoční besídka!
Školky už vypadají jinak. Já si na nějaké besídky nepamatuji, asi ani nebyly. A teď jsem se ocitl v jiném světě. A je to kouzelný svět, kde mámy drží palce svým dětem, aby obstály (a že to s nima mají každý den docela divoké zážitky), i tátové jsou nějací než asi obvykle.
Ta mrňata to berou lecjak, ale tady se někde rodí kandidát na hledaný talent nebo superstar. A rodiče, když se podíváte do jejich tváří, tak jsou napnutí, aby to dobře dopadlo. Jozase jeden z příjemných zážitků. A to jsem se v té změti emocí snažil něco nafilmovat. Ale ten film je soukromý. Zuzana byla naměkko, i když bude tvrdit, že ne. Malá Josefína si to užívala jako správný dětský mejdan. bavily se děti, bavili se rodiče i prarodiče, bavil jsem se i já.

Úžasní! Jistě stejně jako ti kolem vás. Tyhle mrňata dokážou vytáčet, ne že ne. Ale stejně přiznáte, že je to to nejlepší, co máte.

Vánoční oběd

Dneska jsme udělali za letoškem takovou redakční čáru. Dali jsme si vánoční oběd a byla to příjemná záležitost.
No, moc jsme tu chvíli nepracovali, jenom se probíralo jak po úklidu nemůžu nic v kanceláři najít, Jana má stejné zkušenosti po předělávkách doma, a taky už víme, že Jana stihla cukroví, na které jí nějak moc času nevybylo.  "No, vanilkové rohlíčky máme tak trochu větší," smála se. "Místo čtyř je to tak jeden větší..." Pomáhal jí syn, a dopadlo to přesně tak, jak bych je asi motal sám. Všechno větší než bývá.
A taky jsme si pochutnali.
Pro kamarádku Janu z časopisu Chuť a styl mám tady důkaz, že jsem jedl. Jana totiž pochybuje, že tohle vůbec někdy dělám.

Důkaz? Zuzana tvrdí, že ne... Tak jsem jí podal foťák...

A druhá fotka se jí přece jenom povedla. No jo, s mým Nikonem to není jen tak... Ale jako důkazní materiál fotka poslouží – steak New York z druhé strany stolu. Teda i se šéfredaktorem :-)

Den Blbec na ledě

Vylezli jsme s Albertem před dům, přesně v devět ráno. Chodník beze sněhu, trochu mžilo. No, není to ideál, říkám Albertovi, ale tohle ustojíme.
A stačil krok, aby bylo jasné, že ustát na ledovce moc nejde a že bude o to přežít :-)
Promítnul jsem si ty chodníky do kopce a z kopce, které nás čekají a jenom si říkal, že to snad nebude tak strašné.

Od domu jsme doklouzali na rovnější chodník, obvyklá trasa pokračuje do kopce, to jsme vzdali s překlouzali ulici s dlažbou. A vyškrábali kopeček. Za rohem bylo jasno, to nejsou uklizené chodníky, co nás čeká, to se leskne ledovka! Možná to tak na fotce nevypadá, ale chodník se lekl jako sklo. Tak jsem se plížil podél fasád, kde bylo jen polomokro a tu tam led...

Pak se to dalo a dokonce jsme potkali multikáru sypající chodník. Auta tak nějak podkluzávala, chodců pomálu. Podkluzávalo i Albertovi, což byla moje výhra – nemohl mě táhnout za sebou :-)
A pak jsme potkali Vánoce.
Na Žižkově se dějou divné věci:

Někdo už se nemohl dočkat. Ráno obvykle potkávám vykradená auta s rozmlácenými okýnky, střepy z rozbitých
flašek po noční pařbě, i jiné důkazy, že si tahle čtvrť užívá snad až do rána... A teď Vánoce...

Volba na další cestu padla na poměrně rovný úsek, ale nedalo se to. Takže zase podél fasád. Lidi, nelezte ven, čtěte si radši blok šéfredaktora :-)

Naše ranní okružní cesta se chýlí ke konci. Na náměstí, kde s oblibou natáčejí válečné filmy se pokoušelo vyjet do kopce luxusní auto, ale ono to na kočičích hlavách nějak nejde... V zatáčce stojí dodávka z prádelny, nějak divně, o kus dál parkuje rozvážka pizzy. Na místě, kde bývá značka. Značka je u zábradlí, litina zábradlí ohnutá... Na další křižovatce je naštorc volkwagen, blikačka. Kolem něj si to do kopce žene taková ten teréňák-osobách-skoronáklaďák. Když sklouzává na pizzu, stojíme s Albertem v uctivé vzdálenosti. Jedna nevíme kam se až ta obluda doklouže a taky jestli nám to neuklouzne pod její kola... Černá obluda se otočí, a vidí ten modrý volkswagen jako překážku. Tak to otlač, říká řidič s ruským akcentem. To nejde! brání se šofér modrého auta. Ale de, říká ten s akcentem. A oba se zřítí k zemi. No, auto odtlačili, ale to už je slyšet ránu a do společnosti se přidalo zelené auto...

Jo, žižkovské kočičí hlavy.

Tak to otlač! Tyhle křižovatky jsou kousek od Divadla Járy Cimrmana. A teď právě začalo představení...

Ten odlesk světla na kočičích hlavách – to je ledovka!

Chlapi to zvládli. Mezi pizzu a černé auto se mezitím zapasovalo ještě zelené... No, prostě den Blbec...

Já se nakonec dovlékl domů jako spráskaný pes, Albert to měl všechno za báječné dobrodružství... Tak snad počkám do poledne, než se zase odvážím ven.

Tereza v Lucerně

To byl teda pátek! Takový divně táhnoucí se den, kdy jsem si připadal jako když skládám uhlí. Nebo jako bych se měl právě uložit k dlouhému zimnímu spánku.
Měl jsem takový pocit, že ještě něco důležitého musím udělat a když už to vypadlo, že je všechno hotovo, i ibišek dostal pití na celý víkend, tak se u výtahů Zuzana otočila a zeptala se "A co Tereza?" Málem jsem to zazdil a na Terezu zapomněl, já hlava děravá. Takže jsme odpoledne vyrazili do centra, kde v Paláci Lucerna, v pasáži pod tím obráceným koněm, začal charitativní vánoční trh. A své zboží tu rozbalila také fotografka Praktické ženy, Tereza Melicharová.
To si přece nemůže šéfredaktor nechat ujít.
Tereza tu nabízí trička, tašky, magnetky a všechno se svými originálními fotkami. Něco také poznáte – lentilkové magnetky s PF vytvořila i do zimního dvojčísla Praktické ženy.
A navíc jsme se smluvili, že Tereza nabídne kupujícím ochutnávku a malou pozornost – vánoční Praktickou ženu. Malé promo časopisu, který třeba ještě někdo nezná (je to vůbec možné? :-))
A tak nějak jsem zapomněl na tu nejpodstatnější věc, která se na charitativních trzích dělá. Tak se tam dneska musím vrátit. Omrknu situaci a něco si koupím. Ona je to charitativní akce na podporu dětského domova Markéta v Radhošti.

Tereza se svými originálními fotkami na taškách a tričkách...

"To budeme taky rozdávat," nabídli se ostatní, když jsme Tereze předali několik balíků Praktické ženy.

Tereza nabízí obrázky, hned vedle Anička prodává šperky. Má tady náušnice ve tvaru republiky. To bych si mohl dát do pravého Česko a do levého Slovensko – kdyby ještě bylo Československo. No, stejně mám prostřelené jenom jedno ucho... To slovenské... 

Tak jsem byl v Nebi

Hlásím návrat. Byl jsem v Nebi a taky tam byl Pepa, musel přijít první, protože dostal lístek do tomboly s číslem 1. A Jana s Pavlínou. Vlastně jsme tam byli komplet, až na Zuzanu.

Nebe je podnik, kam jdete hrozně dlouho dolů po schodech a pak se ocitnete v něčem, co mi spíš připomínalo vnitřek velryby. Dva bary, muzika s videoprojekcí. Obsluha milá. Když jsem si šel pro druhého panáka, hned barman věděl, co chci. Tihle profíci s pamětí mě vždycky dostanou.

Důvod proč jsem si v Nebi připadal jako uvnitř velryby. Ty žebra na stropě, to je prostě něco ze Zemanových filmů... A naše skoro kompletní redakce. Jana, Pavlína a Pepa.

Na firemních večírcích to probíhá podobně. Půl hodiny po začátku vystoupí ředitel, v našem případě ředitelka. A řekne pár milých slov, nemluví o plánech, ani o strategiích, tenhle večer se prostě nepracuje! Ředitel v takové chvíli má být vlídný, vtipný, startuje celý večírek a chce, aby se zaměstanci bavili. Proslov neprodlužuje, není to přece žádný předvolební meeting.
Takový byl proslov naší ředitelky. Pak už je volná zábava, a bylo vidět, že i když se vidíme každý den, umíme se bavit. Tu tam padne slovo o práci, ale jenom proto, aby to odstartovalo nějaký příběh, dobrý vtip. Koupil jsem si druhého dvojitého Jamesona, to věděl barman naprosto přesně, že ho chci, a vmísil jsem se mezi kolegy. Je to skvělé na chvíli nemyslet na práci, neříkat co chcete, aby bylo a tak. A já měl ještě k tomu příjemnou společnost u stolu. A ještě se zastavily kamarádky z časopisu Chuť a styl, za tuhle fotku mě asi zabijou:

Kamila je ta blondýna, co se tváří přísně, ale je to dobrá duše, artirectorka Chuť a styl, který svůj časopis dělá s chutí a stylem a občas je fakt přísná. Dáma v brýlích je šéfredaktorka zmíněného časopisu a opravdu nevypustí za okamžik z pusy bublinu. Jsem pomalejší (a můj foťák líný), takže spoušť foťáku jsem stisknul později, a proto ten polibek vypadá jako pokus o rekord ve vypouštění bublin. Promiň, Jani.

Jinak jsem zase pohořel. V tombole s číslem 50 jsem neměl šanci. Pepa s jedničkou taky utřel nos. Sedíme u stolu a je vyhlášeno slosování. Pavlína říká nahlas: "Mám 79 a teď asi něco vyhraju!"

První vylosované číslo: 79.

Pavlína počkala než si můj blbej foťák přebere, že chci fotit.

A to si nevymyslíte. Jana si šla taky pro cenu. Chlapi z Praktické ženy prakticky ostrouhali.

I Jana má výhru. Šéfredaktor tak akorát kulový.... Ale upřímně, žehličku na vlasy nějak nepotřebuju, a hlavní cenu – dámské kolo taky nemusím :-)

Jo, holky vyhrály, ale já vlastně mám superkliku – vyhrál jsem je dvě. Tombola je jednou do roka, ony jsou se mnou každý den...

Tady je důkaz, že taky jím. Je to posilovací cvičení před další objednávkou Jamesona....

Jo, a pro Janu z časopisu Chuť a styl: tak jím zdravě :-)))

Byl to dobrý večírek v Nebi, jenom trochu peklo, když začal hrál Michal David svůj Nonstop. Ale stejně jsem už byl na odchodu.

Pokud vás pozvali na firemní večírek, užijte si ho jako já. (A nejen já!)

S čistým stolem do nového roku

Zuzana už se na to nemohla dívat, a tak mi začala pořádat věci v kanceláři. No, bylo to potřeba, ale nějak jsem se nemohl odhodlat. Navíc by razantní úklid mohl někoho vyděsit, že snad končím...
Vzdal jsem slabý odpor a radši šel po svých, někam mimo kancelář, abych neviděl, jak se kupí věci na vyhození.
Při každém návratu jsem mírně či silněji zaúpěl, jestli to mám o své dovolené tak nějak zapotřebí.
"Aby se tu mohlo uklidit, musí se napřed poklidit!" O téhle Zuzčině větě se mi bude asi zdát.

Zuzana třídí. Co do archivu, co do odpadu. A má jasno. Skoro všechno vyhodit!

To na stole za kytkou čeká na moji ruku, ubránil jsem si prostor, tedy aspoň malou část. Obvykle se mi na stole kupí věci, které považuji v daný měsíc za nezbytné, abych mohl jen sáhnout, když potřebuji. 

Tak jsem uhájil pár věcí. Třeba drátěný stromeček, jo, ten můj vlastnoručně ukroucený. "Už ho nepotřebuješ," snažila se mi Zuzana domluvit. "Ale chci ho tu mít!" "Ale..." "Ale!" Stromek zůstal. Až to doklidím, uvidíte. A do nového roku vyrazím s čistým stolem. To jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží. Ale protože to není předsevzetí, mohlo by to klapnout na dlouho :-))

Jana s Pavlínou jenom nevěřícně kroutí hlavama. Už trochu odvykly :-))

Dneska jdeme do Nebe

Jo, to se hodí. Krásné datum 12. 12. 2012 a my jdeme do Nebe. Firemní večírky jsou koncem roku potěšením. No trochu budu mezi tou spoustou lidí trpět jak na stadionu, ale říkám, je to Nebe, je to jednou za rok a je to vlastně poděkování za celoroční práci. A jsou to milí lidé :-)
No, dám si drink, pokecám s kolegy a kamarády z jiných redakcí. S holkama si ťukneme, a když si nezlámu na náledí nohy, tak to stihnu asi dojít v pořádku domů a dát třeba i zprávu jaké to bylo v Nebi.

Ulovil jsem žraloka

Vánoce a ryba, to k sobě dost často patří. Já jsem si políčil na parybu. Žraloka. Nějak jsem si vzpomněl na film Čelisti, byl to trhák, u kterého s sebou trhlo celé kino, když vystrčil hlavu z vody přímo do kamery. Tenkrát jsme si to vychutnávali.

Teď je na řadě steak ze žraloka.
Už jste ho někdy jedli?
Vynikající, jemné maso. Jenom trocha kmínu, soli, česneku a hotovo. Hmmmm.

Našel jsem recept, který v závěru doporučoval, že je dobré přidat něco zeleného pro oko. Jo, taky to bez zelené vypadalo skoro jako strava kosmonautů, tak jsem se rozhlédl, co mám k dispozici a vykoukly na mě fazolky. Už jsou na talíři.

A tohle zbylo... Teda nic nezbylo!

PF 2013

Už jsou tady Vánoce... Za tucet dní budou už nachystané stromky pro dárky, všude to bude úžasně vonět, někde budou znít i koledy, jinde tvrdší muzika... 

Budeme zase na sebe nějak milejší (tedy pokud nám nerupnou na chvilku už tak napjaté nervy nejen z toho, aby všechno klaplo...).

V redakci jedeme Vánoce už několik měsíců. Abychom to stíhali, abyste to stíhali s náma. Jako poděkování jsme už prostřednictvím webu poslali všem čtenářkám a příznivcům Praktické ženy dárek.

Tak ještě přání.

Děkujeme za vaši přízeň v letošním roce, jste prostě skvělé publikum!

Za celou redakci přeji vám i vašim blízkým jenom to nejlepší. Pohodu, nápady, chuť tvořit, bavit se, a taky zdraví.

Ráno, raníčko

Vyrazili jsme s Albertem na obvyklý okruh. Moc se mu to líbilo. Hlavně, když si může hopkat ve sněhu. 
Já byl na tom o poznání hůř. Jednak nerad hopkám ve sněhu, jednak mám jenom dvě nohy a ty čtyři Albertovi dokážou stejné kousky jako Železný Zekon. Stačí malý kopeček a na ušlapaném chodníku mě ten desetikilový krasavec utáhne na vodít jako sáňky. Tak ať ty ušlapané a kluzké chodníky všichni přežijeme ve zdraví!

Pohodička!

Tam, co včera stál regálek na psí pochoutky, tam dneska vyrostl takový malý nenápadný sněhulák. Pěkná kreativní práce :-) Jo, hned je líp :-)

Tak to taky na nás padlo

Jo, nevím jestli se to dostalo do zpráv, protože jsem zrovna v tu dobu řešil proč nefunguje anténa na televizi, ale obvykle to patří mezi hlavní události. Tak už v Praze to na nás taky padlo. Sníh!

Albert se ještě ráno procházel mrazivou Prahou, válel se na svém oblíbeném asfaltovém chodníku a potkal zajímavý předmět. Na takové ty psí věci. A pak šel pod sprchu a zase je z něho bílý pes. Což se hodí, protože, když napadlo, tak Albert pěkně zapadne a splývá. Zatím je i v Praze bílo. Zítra už to bude nějak jiné.

Albertovi byla tahle umělá konkurence dost podezřelá. Nevím, jak se to na chodníku objevilo, široko daleko není žádný obchod pro psí pamlsky. Možná ho zítra někdo odtáhne do sběru. Každdopádně pozor, Albert si po náležitém prozkoumání tuhle věc podepsal. Prostě jako vždycky – zvedl nohu...

Už padá...

Cyklisto, sesedni z kola, to je romantika...

Dárek čtenářkám

Co by to byl časopis bez čtenářek, že jo?! A jak se tak rozhlížím po regálech na stáncích, v mailové  poště a na naší facebookové stránce Holky v akci, tak obliba Praktické ženy roste.
Letos jsme si řekli, že všem milým čtenářkám a taky příznivcům časopisu pošleme dárek. Vánoční dárek, který si také musí sami rozbalit jako ty 3D pod stromečkem. Ale rozbalení je v tomhle případě jenom technickou záležitostí počítače – stačí si stáhnout dárek z našeho webu. Acrobat Reader už ho rozbalí za vás.
Děkujeme všem za přízeň i přání. Tohle píšu za celou redakci.

Přidal jsem mašli, aby to bylo vánoční sakum pikum. Z webu si ho můžete stáhnout bez mašle tady: praktickazena.vlasta.cz/kreativni-publikace/ a samo, že zdarma. Jinak by to přece nebyl dárek :-)

Hořovice

Když máte kolem sebe lidi, které všechno baví, i blbá nálada mizí. Já to štěstí mám dvojnásobné. Redakci, na kterou nedám dopustit a která dokáže stvořit úžasná čísla Praktické ženy (to není neskromnost, jen tak parafrázuji ohlasy čtenářek i na facebooku).
A taky ještě Holky v akci, sedm nápaditých, šikovných a kreativních kamarádek Praktické ženy, které jsou hostitelkami našeho kreativního klubu na facebooku. Když jsme skoro před dvěma lety rozjížděli stránku Holky v akci, netušili jsme, že bude mít takový úspěch, dneska má 10 237 fanoušků. Teda v tu minutu, co tohle píšu.
Jednou z redaktorek je Iveta Hochmanová, znáte ji z Praktické ženy. Iveta toho zvládne tolik, že zasnu, jestli taky někdy spí. nemohla být na veletrhu Kreativita, protože byla na Jarmarku v Hořovicích.
Napsala mi:
Jarmark dopadl opravdu moc dobře. Lidé si začínají zvykat. Od 10 do 17 jsem se nezastavila a ani všichni tvůrci kolem mne. O tvořivé dílničky je velký zájem, už teď přemýšlím jaké to bude o Velikonocích Díky, Láďo za to, že jsme mohli příchozím udělat radost časopisem.
Iveta dělala radost samozřejmě Praktickou ženou. Hořovice už nás znají víc důvěrně.
A pak Iveta poslala ještě další zprávu:
Po Jarmarku jsme měly sraz s kamarádkami. Vzala jsem s sebou pár čísel PŽ a podívejte jak to dopadlo. :-) To není hrané, tak to opravdu bylo a já měla místo foťáku jen mobil. No to jsem prostě musela vyfotit. :-)
A jak dopadla tahle seance? Fotka je důkaz:

Fotka z mobilu, ale výmluvná...

Můj úlovek

Netrénuju na Vánoce. Jenom dneska jsme měli takovou debatu s Janou Zbyňkovou, šéfredaktorkou Chuti a stylu, že nějak hubnu a jestli vůbec něco jím. Ona má časopis plný receptů a taky trochu o mě starost :-)
Tak abych svá slova, že vařím každý večer teplou večeři, nějak dotvrdil, cvaknul jsem tuhle záležitost. Ještě tomu chybí něco zeleného (ale to už můj nový fotoaparát Nikon, posouzený autorizovaný servisem jako bezchybný a naprosto v pořádku, zase stávkoval, takže stejnou fotku se zeleným na talíři už nechtěl doostřit).
Důkaz, že tohle zvládne i šéfredaktor:

Pstruh v županu

A zatímco v Chuti a stylu řeší Jana s kolegy, zda kapr na Vánoce má být ve vaně nebo radši ne, já to řešil tak nějak prakticky a rychle:
Pstruha jsem ulovil v supermarketu, utrhl jsem si tam citron, nakopal brambory a vyudil anglickou slaninu. Máslo jsem utloukl tamtéž před pár dny, nebylo třeba tlouci znova. Jak tak bloumám, narazil jsem na žampiony. Třeba se hodí, řekl jsem si.

Recept mám v hlavě z takových těch doporučených receptů na obale, nic originálního, ale když si jeden neví rady, tak ho to aspoň nastartuje k úspěchu.

Pstruha jsem osolil, opepřil, přidal trochu namíchaného koření na ryby a do břicha vsunul plátky citronu. Pak jsem ho zahalil do županu ze slaniny. Uložil do zapékací misky, kde už na něj čekalo pár kousků másla. A co ty žampiony? Nakrájené skončily na másle, tak trochu orestované šly na pstruha a všechno skončilo v troubě.  Chvilku jsem pstruhovi dopřál 200, pak už jen něco kolem 175 stupňů. Pětadvacet minut mu stačilo. Brambory jsem oloupal, nakrájel, a uvařil v solené vodě s kmínem.

Možná ty žampiony (a houby vůbec) s rybou kuchaři berou za superprasárnu, ale to ať si řeší v televizních pořadech. To zelené, co chybí na fotce, byla petrželka. Jen pro ozdobu, ale jídlo má mít nějaký ksicht, který to tak nějak všechno doladí. 

Tak tohle jsem měl k večeři, Jano. Teď mám v ruce nové číslo Chutě a stylu, tak se chystám vyzkoušet jak chutná vašim čtenářkám. Z našeho časopisu to totiž už má vyzkoušené na vlastní kůži (nebo jazyk?).

Medvědí detektivka

Vychází dvojčíslo Praktické ženy s kouzelným medvědem na titulu. Padl mi do oka hned, jak jsem ho spatřil. Snad padne do oka i čtenářkám.

Chvíli se v redakci méďa ohřál, užil si focení, a pak už ho čekala cesta zpátky k autorce Aleně Gondekové. Vydal cestou s trochu dehonestujícím označení "balík do ruky", pošta službu "medvěd do ruky" nenabízí, byť jde o skutečného medvěda do ruky. Jenomže pak jsme začali trnout.  Vypadalo to spíše na poštovní medvědí službu. Paní Alena na mail, že medvěda posíláme odpověděla, že medvěda nemá, tak co se jako stalo. Začali jsme pátrat. Medvěd odešel, došel na místo určení a pak nejspíš zmizel. Paní Alena pak napsala, že medvěda pořád nemá, jenom oznámení, že si ho má vyzvednout, ale že na poště není.
Také jsme se dobrali zjištění, že medvěd na poštu došel, ale není. Utekl někam do lesů nebo co? Kolegyně Jana trnula a opatrně sdělovala nulový pohyb medvěda, který je neznámo kde. Já si sumíroval v hlavě omluvu autorce a taktický plán jak z vyrvat medvěda z drápů pošty. Zbytečně.
Dneska přišel mail: medvěd je na světě!
Všem se ulevilo. A navíc máme další zkušenost: i balík do ruky se může toulat, než ho dostanete do ruky.

Zimní dvojčíslo právě vyšlo.

Tulák se nakonec vrátil domů.

Miluju příběhy o náhodách

Jo, miluju ty příběhy, kdy někdo vyhraje šílenou částku a říká lidem, že bude žít jako dřív. To je americký sen v mediálním podání.
Teď se to povedlo v Americe  dvěma lidem. Rozdělí si našich 11 miliard. Dovedete si vůbec představit půlku jedenácti miliard?
Tuhle se počítalo kolik váží sedm milionů. Znáte ten příběh z krabice... Při tisícových bankovkách by to byl takový lehčí nákup – chleba, dvě mléka, dvě kila brambor, čtvrt kila másla, cibule lahůdková (pár deka), kilo mletého, dvacet deka šunky, litrový džus v akci... No nákup za pár stovek a máme skoro těch 7 kilogramů. Miliarda váží – no spočítejte si to.
Ale co mě dost baví jsou ty příběhy.
V agenturních zprávách je to popsáni nějak stroze, výherkyně Cindy to ale vylíčila nějak jinak, líp. Snově.
Manžel jel pro benzín, ona si na pumpě šla něco koupit a náhodou taky koupila tiket, náhodnou vsadila čísla, která si náhodou pamatovala a náhodou viděla slosování, kde si náhodou kontrolovala čísla na tiketu. Nezešílela při zjištění výhry, volala tchýni, jestli to taky viděla, náhodou předpokládala, že se tchyně náhodou taky dívá na losování. Fakt boží!
Puf, moc náhod.
Já si zkusmo vsadil náhodný tip a náhodou mi vypadla čísla 17, 27, 37, 47 a pak ještě dvě nelogická čísla se sedmičkou nemající nic společného a náhodou jsem nic nevyhrál.
Náhoda funguje jenom někdy a někde a úplně náhodně.
Bavili jsme se o tom se Zuzanou a ona říkala, že tolik by ani nikdy vyhrát nechtěla. Já mám pocit, že kdyby náhodou vsadila, tak by náhodou vyhrála a náhodou by teď byla někde na náhodně vybraném místě někde náhodou hodně daleko odkud by mi náhodou poslala esemesku, že si bere pár dní dovolené, aby ty náhody rozdejchala.
Cindy má jasno co bude dělat s výhrou. Dál bude chodit na roh na to jídlo jako vždycky, pořád budou stejní jako dřív, jen s tím rozdílem, že budou mít víc peněz. No, snad jim to vydrží. A kdyby snad měli Hillovy ze státu Missouri nějaké roupy, tak bych docela náhodou věděl, kam investovat :-))
Dejte pokoj, na novou střechu si chci vyhrát sám. Hillovým ty prachy nelze než nepřát, pokud tedy náhodou někdo nepuká závistí. Vypadali jako lidi s dobrým srdcem (mají tři děti, jedno je adoptované), tak jim to snad nezlomí srdce ani vaz. Já si takový šok nedovedu moc představit. No tak jdu jenom na ten obyčejný nákup za pár stovek. Co to mám na seznamu? Jo, chleba, dvě mléka, dvě kila brambor, čtvrt kila másla, cibule lahůdková (pár deka), kilo mletého, dvacet deka šunky, litrový džus v akci...
A úplně náhodou si vsadím. Náhodná čísla. A kdyby náhodou zase nic, aspoň budou karbanátky s bramborovou kaší a pak ještě na druhý den karbanátky s chlebem a hořčicí. Jo, tu nesmím taky náhodou zapomenout koupit.

Všichni tak nějak jedeme v perníku

Všude to voní a to ještě nejsou Vánoce...
Na facebookové stránce Holky v akci Šárka s Terezkou rozložily celý betlém na plech. Dovedu si vybavit, jak to u nic vonělo. A Šárčina dcera zdobila a zdobila, ale určitě měla správnou polevu. Jo, vybavuji si tu svou, kterou jsme lepili chaloupku z perníku, ale moc netuhla :-) a zdobit s ní šlo ztuha, jen byla krásně rozmíchaná :-))
Ale, to co mě baví na tomhle betlému je, že se dozajista při pečení vyřádily obě aktérky – neříká se tomu rodinná pohoda?

Vypadá to jako obraz, ale až se figurky správně rozestaví, bude to betlém.

Dvě vychytávky na blogu

Rád objevuji, rád si hraji, rád experimentuji a tak vůbec. Tento blog je toho také důkazem.
Tak tu mám další dvě vychytávky:
1. Můžete si při čtení hrát vánoční muziku. Nečekejte koledy, je to americká vychytávka, tak tu bude znít angličtina, ale kromě naprosto neznámých věcí zaslechnete i profláknuté skladby. A tak stačí kliknout a hrát si. Až stránku zavřete, už jenom zavřete i zvláštní okno, které se samo objevilo, ale samo se nezavře... :-)
2. Vánoční anketa je také v pravém sloupci, je jenom potřeba sjet trochu dolů... A dá se hlasovat pro víc odpovědí. A pak své odpovědi "odbouchnout" kliknutím na "Vote".

Perníky na scéně

Píší mi čtenářky ze Slovenska, že postrádají naše speciály Šikovná máma. Některé je získaly díky kamarádkám v Česku, náhodně na ně narazily při cestě k nám, ale většinou o nich jenom čtou v Praktické ženě nebo na webu.
Už minule jsem slíbil, že se objeví na našem webu ke stažení, a také splnil. Teď už se do společnosti jarní, letní a vánoční Šikovné mámy dostala i ta perníková.

Pokud jste Perníkový speciál nemohly najít v trafice nebo na stáncích, nebo jste ze Slovenska, můžete si ho nyní stáhnout rovnou TADY.

Včera Jana s Pavlínou, dneska já. Vydali jsme se na veletrh pro volný čas - KREATIVA–HOBBY na pražském Výstavišti v Holešovicích.

Kdo nevěří, ať tam běží! Jo, někomu se to může zdát jako hromada cetek, ale ve skutečnosti jsou to střípky, které mohou vyplnit váš život radostí z tvoření. Koupíte si barvy, korálky a navlékáte, nejspíš se pak pochlubíte – to jsem si udělala já, ne to nikdo jinde nekoupíš.
Putoval jsem kolem stánků inkognito. K nikomu jsem se záměrně nehlásil, je to jejich čas a jejich veletrh. A viděl jsem, že se všichni všem věnovali s náležitou pozorností. Ve školičce jak si udělat šperk (jo ten samý, který jsme před časem popisovali v Praktické ženě), na workshopu, kde měl hlavní slovo strojek BigShot (máme k tomu na webu video – jenom se na něj koukněte, trochu to šumluje, ale všechno je patrníé a srozumitelné).
Barvy, korálky, komponenty, pedig (všech barev)...

Tiše jsem fotil a říkal si: Jo, tohle naše čtenářky moc baví! tak je u toho nebudu rušit :-)

Pojďte dál a uvidíte...

BigShot v akci. Soustředění a výsledek podle přání. Mrkněte na naše video na webu www.praktickazena.cz co se s tím dá všechno vykouzlit :-)

Guru šperků. Potkali jsme se v redakci, ale jen letmo, proto tomu pánovi, který  navléká rukavici a všem kolem to taky radí, jsem byl nějak povědomý a nemůžu mu přijít na jméno. Já mám blbou paměť na jména. Ale stejně poutavě jak vykládal v redakci, učil dámy kolem jak si udělat šperk.

Nemravka v obležení, jo, jsem rád, že právě ona s námi spolupracuje. A ta valná hromada u jejího stánku dává znát, že umí nabídnout spoustu zajímavých věcí, které se hodí, když budete tvořit doma.

Znáte z našeho kalendáře. Vždycky jejich akce rád přidám.

Na můj vkus trochu víc prostoru, ale nakonec neumenšoval zajímavé věci.

Pedig ve všech barvách. Jo, máme na pedig taky videa ne webu, znáte Kajjku?

Plstění. Další zajímavé téma, které najde skoro v každé Praktické ženě. Ptáte se jak se dá z takého rouna uplstit zajímavá věc. Mrkněte do prosincového čísla (i jiného). Snadno! Jenom to chce trpělivost...

Korálky, kameny, komponenty... Top se tady dá sehnat snadno.