Můj úlovek

Netrénuju na Vánoce. Jenom dneska jsme měli takovou debatu s Janou Zbyňkovou, šéfredaktorkou Chuti a stylu, že nějak hubnu a jestli vůbec něco jím. Ona má časopis plný receptů a taky trochu o mě starost :-)
Tak abych svá slova, že vařím každý večer teplou večeři, nějak dotvrdil, cvaknul jsem tuhle záležitost. Ještě tomu chybí něco zeleného (ale to už můj nový fotoaparát Nikon, posouzený autorizovaný servisem jako bezchybný a naprosto v pořádku, zase stávkoval, takže stejnou fotku se zeleným na talíři už nechtěl doostřit).
Důkaz, že tohle zvládne i šéfredaktor:

Pstruh v županu

A zatímco v Chuti a stylu řeší Jana s kolegy, zda kapr na Vánoce má být ve vaně nebo radši ne, já to řešil tak nějak prakticky a rychle:
Pstruha jsem ulovil v supermarketu, utrhl jsem si tam citron, nakopal brambory a vyudil anglickou slaninu. Máslo jsem utloukl tamtéž před pár dny, nebylo třeba tlouci znova. Jak tak bloumám, narazil jsem na žampiony. Třeba se hodí, řekl jsem si.

Recept mám v hlavě z takových těch doporučených receptů na obale, nic originálního, ale když si jeden neví rady, tak ho to aspoň nastartuje k úspěchu.

Pstruha jsem osolil, opepřil, přidal trochu namíchaného koření na ryby a do břicha vsunul plátky citronu. Pak jsem ho zahalil do županu ze slaniny. Uložil do zapékací misky, kde už na něj čekalo pár kousků másla. A co ty žampiony? Nakrájené skončily na másle, tak trochu orestované šly na pstruha a všechno skončilo v troubě.  Chvilku jsem pstruhovi dopřál 200, pak už jen něco kolem 175 stupňů. Pětadvacet minut mu stačilo. Brambory jsem oloupal, nakrájel, a uvařil v solené vodě s kmínem.

Možná ty žampiony (a houby vůbec) s rybou kuchaři berou za superprasárnu, ale to ať si řeší v televizních pořadech. To zelené, co chybí na fotce, byla petrželka. Jen pro ozdobu, ale jídlo má mít nějaký ksicht, který to tak nějak všechno doladí. 

Tak tohle jsem měl k večeři, Jano. Teď mám v ruce nové číslo Chutě a stylu, tak se chystám vyzkoušet jak chutná vašim čtenářkám. Z našeho časopisu to totiž už má vyzkoušené na vlastní kůži (nebo jazyk?).