V pravé poledne (šéfredaktor na grilu)

Žádný Garry Cooper ani Grace Kelly, jako v tom slavném westernu. Jen jsme vyrazili v jedné z nejhavějších nedělí roku na jeden z nejznámějších pražských kopců, abychom udělali pár fotek. Všichni zůstali doma, utíkali do stínu, máčeli se ve vodě a my si to prostě užívali.
Při focení často odháním mraky slovy, která se částečně dají publikovat, to je podle nouze... Dneska jsem zase mrak přivolával, ale tak jako mě zaháněné mraky do jisté míry respektovaly, dneska nebe bez mráčku, žádné ucho, které by trochu slyšelo, žádný mrak, který by mi trochu pomohl.
Takže žhavé poledne. Nejvražednější čas pro fotografy. A Tereza ještě vytahovala blesk... Proboha! To máš málo světla? JO!
Vypadal jsem jako exot: košile s rukávem, dlouhé kalhoty. A kolem všichni vyletnění jako na Havaji. A to jsem měl ještě v tašce připravený svetr, kdybychom v půlce srpna zase dělali zimní fotky. Naštěstí na to nedošlo.
Dívej se před sebe, říkala mi fotografka Tereza a já se díval do sluníčka. Nic moc, to vám teda řeknu.
Usmívej se, radila Zuzana se sluncem v zádech. Neotvírej pusu!
Usmál jsem se.
Otevři oči, prosila Tereza.
Otevřel jsem oči.
Usmívej se!
No zkuste si to sami. Pohled do poledního sluníčka a úsměv současně.
Seděl jsem na rampě, dobré tři metry nad chodníkem, snažil usmívat a dívat se do sluníčka a ještě hlídal, aby se vestík Albert nenechal strhnout ke hře s bišonkou, která si nesla růžový balonek tam dole pod náma...
Uvidíte, jak to dopadlo.
Art directorka s fotografkou vypadaly spokojené. A vůbec jim nevadilo, že jsem preventivně dopředu odmítl v rámci fotky vyšplhat na stožár s vlajkou.
To by mi hlídač neodpustil. :-)))

Albert dovádí ve stínu, ani jemu se nechce na sluníčko. 

Zuzana s Terezou hledají nejlepší místo pro fotku. Zuzaně zřejmě výška nevadí, Tereza, vykukuje zpoza balustrády, diriguje. Ještě úkrok, trochu zpátky... JO!

Taky tady na tom rantlu budu sedět, dívat se do sluníčka, usmívat a ještě držte v náručí Alberta. Úžasná věc! Asi to nejsou tři metry, ale když jsem si tam sedl, připadalo mi to tak... A když jsem vstal, byla pode mnou Macocha. Hlídač pokukoval, co to tam vyvádíme za nepřístojnosti, ale usoudil, že jsou to jenom přístojnosti, tak se držel v povzdálí. Tuším, že nás s Albertem poznal, korzujeme tam brzo ráno a lumpárny netropíme.