Trosky snímků dávám dohromady tak nějak něco jsem měl v záloze, jenom to všechno pohledat, s posledními pořízenými snímky se pak v duchu prostě rozloučit, to bolelo. Ale ve čtvrtek jsem vyrazil do redakce a na tom chodníku, který jsem nejzasněženější víkend uklízel, však víte, jsem se tak nějak divně rozmáznul.
Sucho, ale voda z okapů a mráz udělal své. Malého kousku ledu jsem si prostě nevšiml hned a pak už bylo pozdě.
Ale dopadl jsem dobře, říkal jsem si. Jenom trochu odřený palec na ruce... Dopadává se přece hůř.
V pátek ráno už bylo jasné, co je to ozvěna těla. Levý kotník se ozval.
Pajdal jsem s Albertem na procházce, pajdal jsem v redakci jako kapitán Silver. A trpěl na schodech.
Namaž si to kostivalem, radili mi v redakci.
A já byl už tak zmožený, že jsem si to musel napsat. Jinak bych chtěl v lékárně kostitřas, protože tohle slovo se mi začalo usazovat v hlavě jako prioritní.
Při zastávce v inzerci mi nabídly kolegyně pomoc. Tímhle se nám namazat:
 |
| Z výrazu je jasné, jak se dívám na koňskou mast. Napřed lapálie s koňským masem a teď tohle... |
V redakci jsem ještě chvíli odolával, pak sundal botu, vytáhl nohavici a nakydal jsem bílou mazlavou hmotu na nohu. No pohled k nezaplacení! Šéfredaktor celý v černé s bílou nohou...
Namazal jsem se ještě večer a ráno to ještě nebylo jako kdysi, ale už jsem při procházce stačil Albertovi a neúpěl při každém kroku.
Pokrok.
Namažu se ještě dneska a ještě zítra a pak ten zázrak vrátím do inzertního oddělení. Je to prý putovní první pomoc. Ale nikomu nutnost její potřeby nepřeju. I když opravdu pomáhá...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za reakci :-)