KOLIK ČASU ZBÝVÁ DO PŘÍŠTÍ PRAKTICKÉ ŽENY


FEJETONY

 

NA PTÁKY JSME KRÁTKÝ!
Jestli to má Janek Ledecký s ptáky už nějak srovnané, nevím. Albert to má nějak přímočařejší. Zdálo by se, že by je nejraději chytil a prozkoumal. Ale faktem je, že ze všech jeho hraček, které jinak cupuje, zůstala slepice skoro nedotčená. Zachází s ní prostě jinak.

Pokukuje na straky a vrací jim jejich pozorný pohled, kdyby tušily, že je to zlatíčko, tak by mu musely věnovat daleko větší pozornost jako všemu, co se třpytí. Svoji ryzost a třpyt schovává fikaně pod kožich. Kdoví, jak by ale straka dopadla, přilétnout tak na nebezpečný dosah. Mám dojem, že hůř než jeho slepice. Několik indicií tomu nasvědčuje. Jakmile spatří holuba, sotva ho udržím. A když narazíme na místo s celým hejnem, protože jsou každé ráno zásobováni kýmsi z okolí, je to scéna jako z filmu Čelisti. Albert není žralok, chce si jen hrát. Trochu mu to nevyšlo, když okukoval pštrosa při oslavě svých prvních narozenin. Tam by si možná zpíval s Jankem Na ptáky jsme krátký / Na ptáky jsme malý páky / Je to tak, to my si dáme na zobák... Pštros si rozhodně hrát nechtěl, spíše si toho dotěru prohlížel s výrazem, že by to stálo za bližší prozkoumání. Albert odhadl přesně bezpečnou vzdálenost a měl z téhle možná největší hračky dost velký respekt.
Zato, když je v kuchyni na programu jakýkoli opeřenec, respekt mizí stejně rychle jako barva při setkání se savem.
Griluji kuřecí paličky, Albert loudí.
Bublá perkelt a Albert žádá desátek.
Je v troubě husička? Albertovy oči říkají Tak už toho trucování nech a něco přihraj.
Když dostává správnou kůrčičku krůtička, k těm očím se přidává nepřeložitelné vrčopoštěkávání.
Nic takového, vždycky důrazně připomínám. Nic, nic, nic... Granule jsou to nejlepší pro vestíky!
Albert se po těch řečech ohlédne po své misce a zůstává urputně zaparkovaný v kuchyni.
Ty přednášky, které mu při tom dávám, bych mohl jít přednášet na vysokou lhářskou školu a možná bych to dotáhl na docenta.
Albert je ale v pozoru i když nejde o opeřence, ale ptáčky španělské. Zkouší to a zase zkouší, ale když neuspěje (už by si na to mohl zvyknout), vrátí se ke své hadrové slepici. Párkrát s ní jemně pohodí a jde si naštvaně vzít pár granulí. Pak se uloží a z toho zklamání se vyspí. Ráno zas vyrazíme okukovat straky a prohnat decentně holuby.





DROBOTINU zná Albert jako své boty, největšího zástupce – pštrosa zná taky, ale v životě se nepotkal s labutí... To letos musíme napravit. Uvidíme, jak to dopadne.


co a jak

každá rada dobrá
• grilovačka Kuřecí paličky, velká akce. Hlídejte oheň. V troubě nebo na grilu. To sice víte, ale je dobré nic nespouštět z očí. Stačí vteřina a všechno se začne rychle měnit na uhel. Zvláštní je, že Albert v tom momentě ztrácí zájem.
GRILOVAČKA. A taky jsem si trochu pohrál s vlastní fotkou – zkouška vektorizace na Illustratoru. No, když už ho mám, proč si taky negrilovat mzek novými úkoly, že jo?!

• Čím plnit ptáčky Receptů na španělské ptáčky je docela dost. Čím je plníte? Já si vybírám. Můžete si je dokonce už hotové koupit v řeznictví, dobře zabalené, ale poněkud fádní. Přitom náplň těchto roládek, kterým říkáme ptáčci, může být: vajíčko, klobása, okurka, ale také klobása, anglická slanina a vajíčko, ale také anglická slanina, vajíčko a paprika, pokud možno kapie, ale také... Jo, napište mi, jak klasiku španělských ptáčků řešíte vy. Každý máme nějaký nápad. Na mail praktickaz@sanomamedia.cz

byl to někdo jiný

jak zmizel dodo
Na Mauriciu žil pták dodo, jinak blboun nejapný. I já jsem se učil, že ho vyjedli námořníci z Evropy, kteří ostrov střídavě objevovali. A teď mi nový dokument tvrdí, že Dodo moc k jídlu nebyl, že byl samá šlacha a tuk. A že to muselo být něco jiného, co tohoto ptáka vyhubilo. Námořníci dostali milost.








NA NOVÝ ROK ČOČKU:
Píšu si do bločku: Traduje se, že na novoročním stole nesmí být nic létavého nebo rychlého, to aby nám štěstí neuteklo nebo neulétlo. Takže tradice velí, že se musíme v menu vyhnout všemu, co má křídla – kuře, kachna, husa či pštros, ale třeba zajíc není také vhodný, aby nám se štěstím neutekl. Doporučená je právě proto čočka, která svým kulatým a placatým tvarem připomíná peníze, které by v budoucím roce měla přinést.

Mám tu zkušenost, po létech strávených s novoroční čočkou, že to bude asi nějak složitější. Několikateré pokusy a někdy až extravagantní experimenty nepřinesly žádnou podstatnou změnu. Až na to, že se složenky hlásí čím dál urputněji, a po silvestru zvlášť. Buď mám blbou čočku nebo u toho špatně tancuju, případně mi k aktivaci a realizaci celého procesu výhodnosti požívání novoroční čočky chybí nějaká informace nebo čudlík. Nebo že bych do toho nového roku vkročil nepatřičně? Tak jsme se s Albertem rozhodli, že do něj rovnou svižně skočíme. A důkladně natrénujeme. Předpremiéra na Silvestra, derniéra na Nový rok.
A celý prosinec tvrdý výcvik. Na procházkách nám pejskaři ukazují, jak jejich miláčci poslouchají, že přinesou míček až do ruky a že si sednou, když slyší povel a že dokážou volně pobíhat a pak hned doběhnout k páníčkovi. A Albert to všechno komentuje občasným štěkáním a hudrováním, když se tak předvádějí i velcí psi. Tak jsme jim taky ukázali, že si Albert umí sednout – taky za pamlsek. Co je na tom?! Takže klasika – zadarmo ani kuře prý nehrabe, to ale Albert rád, za dobroty udělá cokoli a pro dobroty taky. Vždycky mi přenese kus nějaké své hračky, tu hlavu žirafy, tu nohu oslíka, někdy, když ho moc ignoruji, přitáhne i svého oblíbeného hada nebo po mně mrskne čtyřiceticentimetrovou krávou. Albert prostě dobře ví, co je to honorář za vystoupení. A za to, že nedostane nic z pochoutek na Silvestra. Žádné jednohubky, nic takového. Možná mu s trochou risku nabídnu novoroční čočku. Co když to funguje jenom na někoho? Jen musíme pořádně nacvičit ten silvestrovský skok do nového roku plného hojnosti. Pak mu snesu modré z nebe...

ALBERT by za kus toho žvance proskočil
nejspíš i ohnivé kolo, ale do toho nejdu.



co ochutnat

Něco nového a přece tradičního, nebo se budeme léčit po silvestru nějakými vyprošťováky?

• pučálka z čočky
Pučálka to je tradiční staročeský pokrm z napučeného hrachu. Dá se prý udělat i z čočky....
Potřebujeme čočku dle porcí, vodu, cukr, sůl, olej. Čočku namočíme na 3 až 5 dní do vody a necháme vyklíčit. Osmahneme na pánvi na trošce cukru a kapce oleje. Podáváme ji sladkou nebo osolenou s přísadou různých koření. Doporučuje se dobromysl. Na dobrou mysl.
Tak to by mohlo fungovat dvojnásob.

• a den předtím
„Pro fajnšmekry doporučuji whisky Lagavulin single islay malt zapíjenou Plzeňským Prazdrojem. Vzniká zajímavý efekt, kdy chuť kouře z malého doušku whisky se vrací zpět na jazyk,“ doporučuje Roman Heller z pražské restaurace Bellevue. No, nevím, zda se do toho pustím... Láká?

 

pamatujte si!

Nic nepřehánět
Silvestrovská oslava nemusí vypadat jako nelítostný souboj, kdo toho spořádá víc...












To zas bude...

Neočekávám, že nikdo netuší, že zase bude silvestr. Někoho to těší, někoho děsí. Ale nějak s tím počítáme.

Silvestra jsem si užil opravdu na ledu hladkém jako sklo. Jo, to byl onen památný skok teplot, kdy jsme si lámali nohy, jako by to byl národní sport. Pak jsem si užil silvestr s vodopádem skleněných lahví padajících z oken na chodník. To byl první svobodný silvestr a bylo nejbezpečnější se plížit kolem fasád domů, aby vás nějaká lahev netrefila. Házení flašek z oken se jako národní sport naštěstí nechytlo. Letos bych po nějaké pauze mohl mít zase skleněný silvestr – nejspíš si dám sklo na chlebíčky. To mě dost láká.
Kdepak, nejsem žádný fakír, ale nechal jsem se nějak chuťově nalákat kolegyní Janou, která tu myšlenku chlebíčků pod sklem přinesla do redakce a pak se s tím popasovala, aby dokázala, že to jde. Když jste kamarádi se želatinou, můžete si to taky vyzkoušet. Ale nejde o žádné želatinové brikety, ve kterých jsou chlebíčky uvězněné. Mnohem víc chlebíčky vypadají, jako byste je posprejovali bezbarvým lakem. Nic z nich, díky té jemné vrstvičce skla ze želatiny, nepadá, a jsou navíc pořád svěží. Takže i ten poslední vypadá, jako byste ho právě udělali. Zajímavá věc! Do toho letos nejspíš taky půjdu, i když zrovna nejsem se želatinou kamarád. No, vlastně se ani moc neznáme. Ale třeba právě kvůli silvestru k sobě najdeme vztah.
Pití a jídlo, to je silvestr.
Pamatuju na rodinné silvestry u televize, kdy hrály domácí chlebíčky hlavní pohošťující roli. Necpali jsme se, jenom tak poseděli, ťukli si, když odbyla půlnoc, odškrtli starý rok a šli spát do nového. A docela rád vzpomínám na silvestry studentské, kdy hosté snesli, co nějak popatlali doma. Takové pohoštění ve stylu každý pes, jiná ves, ale dneska bychom to nejspíše nazývali flexibilně variabilní silvestrovská tabule s dotekem tradic. Místo televizní zábavy byla zábava, ťukali jsme si o sto šest a do nového roku vstupovali s prázdnými talíři a jako u Suchánků...
Takže si letošního silvestra plánuju a maluju v decentnější podobě. Ne teda, že bych měl odsilvestrováno, je to jen takový plán... Nerad bych to všechno zasklil nějakou neuvážeností, třeba, že zapomenu na kozí sýr a pak ho budu nahánět pět minut po poslední chvíli...
Menu už mám vlastně sestavené a ověřené redakcí, a když se do toho pustíte s námi, jako bychom slavili společně :-)  A společně si pochutnali.
Už se těším.
ALBERT  sní o silvestrovském koncertu. Do takové šunkové kytary by se určitě hned pustil. Což nedopustím! Dostane chlapec psí chlebíčky. Jen najít recept...

ORIGINÁL NAJDETE V ZIMNÍM ČÍSLE PRAKTICKÉ ŽENY 1/2/2013






Tak co s tím letos?

Hurá, už jsme konečně dopekli Praktickou ženu! A věřím, že si pochutnáte. Tak dlouho jsme si o tom v redakci povídali a ještě víc pak probírali pečení vánočního cukroví, až jsem začal mít pocit, že se mnou není něco v pořádku. S vánočním cukrovím jsem totiž dost na štíru.

Ne, že bych byl o Vánocích bez cukroví, vždycky se totiž najde nějaká dobrá duše, která mi podstrčí tu vosí hnízda, tu vanilkové rohlíčky nebo nějaký další mlsek. Možná to tak čítá dohromady na dvacet druhů cukroví. Tak si říkám, co se já ještě do toho budu pouštět. Vzpomínám si na ty časy, kdy jsem asistoval, lépe řečeno olizoval to lahodné těsto, ze kterého vznikalo cukroví. A všechny polevy a... Jak byl celý dům provoněný vanilkou a pečením vůbec, jak se nám dětem sbíhaly sliny, a když bylo málo času, jak jsme musely přiložit ruku k dílu a slepovat a slepovat (a neužírat!).
Pro mě narozeného ve znamení Lva může být to všechno hemžení kolem vánočního pečení v Praktické ženě také cosi jako pro manažery konečně výzva. Lva přece jen tak něco nepokoří! Někdo zvítězí nad K2, někdo sleze všechny osmitisícovky nebo sjede Amazonku a poškádlí se s piraňami a já si nejspíš konečně letos střihnu na vlastní triko poprvé v životě cukroví.
Ne, že by to měl šéfredaktor v popisu práce, ale ono vám to nějak nedá... I Pavlína se mírně bránila, že tomu cukroví moc nedá, ale pak upekla úžasné věci. Vonící, chutnající, skvělé! Když už se vezu ve vaření, mohl bych zkusit troubu pro něco jiného než pro kus té flákoty... Nicméně pro vánoční pečení cukroví mi ověřování receptů nebylo samotným šéfredaktorem doporučeno. Zná mě dost dobře :-)
Ale těm, kdo mě po léta nějakým vzorkem svých laskomin oblažovali, vzkazuju, nepropadejte panice, nepůjdu do extrému a volím postup mírný, nejspíše jenom upeču jednu věc. Ale protože je cukroví pomnožné, dává mi to pak možnost se pochlubit, že jsem pekl cukroví (a nikdo nebude vědět, kolik druhů)... Ale radši se mě na počet neptejte... 
Už jsem se pečení jednou dopustil, dokonce veřejně, tady na našich stránkách jste toho byli svědky – když jsem ověřoval koláčky se švestkami.
Poprvé s kynutým těstem, poprvé s droždím, poprvé... No, jako panic, který právě začal...
Když byla mísa plná těsta, začal jsem mít podezření, že něco nebude v pořádku. A když jsem pak na plech položil koláčky, žádných dvacet, ale jenom šest, bylo už na plechu plno jako v tramvaji ve špičce. Už teď vypadaly jako kukadla psa baskervilského. A to se ještě nepeklo. Zkušené vědí, že trouba ještě něco přidá, kynuté ještě víc nakyne. Tak jsem nakonec ty koláčky separoval nožem, aby vypadaly kulatě :-)
No, říkám, že s pečením jsem na štíru. Ale nedám se!

VESTÍK ALBERT si o cukroví myslí své. Tedy hlavně, že je to dobrá příležitost si zamlsat. Ale to má chlapec smůlu. Bude mít své psí cukroví!



ORIGINÁL NAJDETE V LISTOPADOVÉM ČÍSLE PRAKTICKÉ ŽENY 2012






Nesbírám, ale mlsám.

Houby rostou a nerostou. Nechává mě to celkem v klidu, pokud však zrovna nemám ověřit houbový recept. Tentokrát jsem z toho slušně vyvázl, protože los mi přihrál žampiony. A s těmi jsem neměl nikdy problém.

Ty umím sbírat, kdo by také nesvedl dojít k nejbližšímu regálu a hodit krabičku do košíku... Když mám na výběr, sahám po těch nahnědlých, kterým obchodníci říkají zahradní. Ale také jsou z pěstíren, dá rozum. To si člověk říká, že snad v obchodu na jedovatou houbu nenarazí, takže je v klidu. Pak mi bliknul před očima portál potraviny na pranýři a nestačil jsem se divit, co také můžu nasbírat v regálu. Právě zahradní žampiony se ocitly v kategorii nebezpečné potraviny, protože obsahovaly, cituji: carbendazim a benomyl (suma benomylu a carbendazimu vyjádřená jako carbendazim) s poznámkou: Překročení limitu pro obsah pesticidů. Přišlo se na to začátkem roku, takže jenom doufám, že už si všichni dávají většího majzla, abych se uklidnil a neměl pocit, že s neznalostí hub v lese toho zase tolik nezkazím...
Houby, kterým fandíme, a dokonce v jejich sbírání trháme světový rekord, si dělím na ty, co znám, a ostatní. Muchomůrku s červeným kloboukem nemám problém identifikovat, dokonce vím, že není jedlá. Bedlu jedlou, tak jsme říkali bedle vysoké, si pamatuju jako úžasnou houbu z dětství, kdy hojně rostla hned za naší školou, kde je dneska místo lesa kultivovaný lesopark a hub pomálu. Nevím přesně čím to, když v Kněževsi nebo ve Stachách rostou hřiby i na náměstí. Pýchavka ještě patří do mé kategorie znám, a pak už se potápím do nevědomosti. O některých houbách ještě trochu tuším, co jsou zač, ale... I podle atlasu v nich ale zabloudím jako s blbou navigací a popisované znaky luštím jako miniaturní písmo na výrobcích o jejich složení. Bez valného úspěchu.
Pod odborným dohledem sbírat houby, to jo!  Před časem jsem na ně vyrazil s kamarádem v Orlických horách. Moc si se mnou užil. Napřed mi vyjasnil, co nás zajímá, pak to vzdal. Sbíral a sbíral, a já se tak procházel s očima zabodlýma do země a nenašel houby, ale houby... Bylo to prostě na houby! Až pak ta radost, když jsem ji spatřil. „Vidím houbu!“ volám jako o pomoc. „No, prašivka,“ zněl verdikt kamaráda a šel si dál za svým úlovkem. Moc jsme si na něm pochutnali. Vybaven vědomostí o sběratelské nepoužitelnosti les navštěvuji jen rekreačně, pokud vůbec. Ale tuhle jsem se nechal umluvit příbuznými na procházku moravským lesem s možností najít nějaké houby. Něco jako bojovka. Dostal jsem do ruky vzorek modráka a vyrazil.
Měl jsem docela náskok, protože modráků v tom lese bylo vždycky dost, a abych si užil houbařskou radost, nechávali mi je moji milí k dispozici. Tehdy jsem měl v košíku opravdické vlastnoručně nasbírané jedlé houby. Ale sám bych se do takového dobrodružství bez odborného dohledu nepustil.
Můj obdiv, vážení houbaři, máte!
Pořád ještě důvěruji všem, kteří vášnivě nacházejí a sbírají. Jsou totiž živým důkazem, že si nepletou muchomůrku růžovku a muchomůrkou tygrovanou.



VESTÍK ALBERT má vyhraněný názor.
I na houby. Při setkání by je zcela ignoroval. Jen s pýchavkou by si víc pohrál, je to přece takový míček...

ORIGINÁL NAJDETE V ŘÍJNOVÉM ČÍSLE PRAKTICKÉ ŽENY 2012



sama voda






Pitný režim v létě plním snadno. S neskutečným blahem se pouštím do nejlahodnějšího ovoce, které je vlastně zelenina.


Meloun. Pro mě to znamená jeden jediný, ten úplně obyčejný, červený, s černými peckami, nejlépe s tmavě zelenou slupkou.

Prý, co na melounech vidím, když je to jenom a jenom voda. Vodní meloun, tedy ten miláček s červenou dužinou, obsahuje zhruba 91 procent vody. Taková přírodní balená voda. Co na něm mám? No, prostě mi uhranul. S melounem můžete experimentovat, můžete ho vyřezávat do složitých obrazců s květy, můžete mu dát nacucat rumu, co se do něho vejde, a pak ho oplácat sádrou a nechat uležet u ledu. Myslel jsem, že se s tím dneska už nikdo nepatlá. Ale to jsem se seknul! Dokonce jsem našel na internetu na první dobrou recept nejen na opilý meloun s rumem, ale i s vodkou... Tenhle způsob využití melounu mi připadal vždycky tak nějak přitažený za vlasy a nikdy jsem se do operace, kdy injekcí alkohol vpravíte do melounu, nepustil. 
Zato jsem se umanutě každý rok piplal s rostlinkami melounů. Střídal druhy a po pár letech přišel na to, že ten meloun, který i u nás roste na polích, bude nejlepší. Když mi melouny nezpražilo slunce, nespálila plíseň a nesežrali plzáci, tak přicházely jiné pohromy a pořád nic. Až tak po patnácti letech jsem na jihu Prahy sklízel první úrodu. No sklízel, sklidil. Jednorázově. Byl to kilový plnohodnotný vodní meloun se vším všudy. A ta chuť! Dodneška tomu slavnému pražskému melounu vzdávám poctu prvním naposezení snědeným melounem. Ale pak už se rozhlížím, copak by se z něho dalo ještě připravit? 
Červený meloun může být dobrým společníkem na letní party. Nakrájíme ho na kostičky a napíchneme na párátka – jako na jednohubky, s tím, že k melounu přidáváme fetu. Můžete dát také balkánský sýr. Chutě se spojí v laskominu. Nebo nakrájíme žlutý meloun, na něj přidáváme šunku prosciutto, a když dozdobíte (dovoníte) nastrouhaným parmezánem, pochutnáte si jako já ve Skotsku, kde jsem se ocitl na cestách za tajemstvím whisky. Tyhle laskominy podáváme samozřejmě lehce vychlazené, whisky podáváme bez ledu jako Skotové. 
A už jste někdy zkusili melounový koktejl? Do mixéru přijde meloun, ledová tříšt, asi deci až dvě pomerančového džusu a tak dvě deci perlivé vody. Když nezapomeneme dát na mixer poklop, tak si za chviličku uděláme osvěžující pití pro děti. Dospěláci si do své várky mohou cmrndnout (to odhadněte) růžové víno nebo sekt. 
A teď se chystám na pečený meloun v karamelu. Když nezničím pánev při rozpouštění cukru, tak v karamelu (než zatuhne) obalím plátky žlutého melounu. Pak přidám šlehačku a špetku skořice. To může být taky dobré! 
No, dělejte taková kouzla jenom s vodou!

ALBERT SI MELOUN UŽÍVÁ 
Vestík Albert je pravý Skot, byť pochází z Hlinska. Hrdý, sebevědomý, tvrdá palice, dobré srdce. Meloun mu chutná, a dokonce to vypadá, že by mu dal přednost před šunkou. 

ORIGINÁL NAJDETE V LETNÍM DVOJČÍSLE PRAKTICKÉ ŽENY 2012





Nejspíše se dopouštím něčeho špatného, když hned po usednutí do vlaku nevybalím řízek mezi chleby a nezačnu se cpát. 

Jídelní vůz je pro mě ve vlaku jen dalším vagonem bez nějakého zvláštního významu. Navíc spojený s rizikem, že mi někdo vybílí kufr, jenom co se hnu na dva metry.
K cestování to ukusování patří. Je to rutina. Zdravá rutina. A kdo na ně zapomíná, zahrává si, že třeba zapomene vystoupit. Když pravidelně nedoplňujeme energii a tekutiny, ohrožujeme krátkodobou paměť a oslabujeme koncentraci. No jo, nějak jsem už vytěsnil z paměti, že Honza v pohádkách měl sbaleno na cestu uzlíček s buchtami. Co si ale brát na cesty za jídlo, když už i lovecký salám má problémy s kontrolou kvality, a co si nabalit na dovolenou? Nevolte moji metodu, kdy se při cestování nořím do jakéhosi stavu levitace, kochám se ubíhající krajinou a koncentruji se na to, kdy mám vystoupit. To vestík Albert si o svoji porci říká. Dobře ví, že jíst se má! Okukuje možnou nabídku kolem a umíněně vyžaduje pozornost, hraje roztomilého pejska, vrtí ocáskem a kukučem útočí na city. Střídá to s kontrolním pohledem na naše zavazadlo, kde jsou jeho dobrůtky. Takže Albert doplňuje energii a já levituji.
Protože se pohybuji většinou v civilizovaných oblastech, vlastně si toho moc nebalím a spoléhám na místní zdroje. Obvykle se dá už všude najíst za rozumné ceny.  A na klasické vaření se můžeme vykašlat. S delší výpravou si i já balím něco na zub. Největší položkou v zavazadle je ale Albertovo jídlo, protože vestík je tvrdohlavý a nechce se jen tak přizpůsobovat náhodné nabídce nějakých granulí odkudkoliv. Má svoji značku, svoje pamlsky a basta! Albert si zavazadlo hlídá. Mně pak nezbývá nic jiného než hlídat Alberta, aby předčasně nevybaloval.
Vyrazit jen tak, skoro nalehko, snad jenom s pytlíkem oblíbených bonbonů, to se dá ve dvou. A do ciziny jenom s dobře krytou kartou, nejlépe zlatou. Když jede rodina, už se začne kalkulovat, chystat. Už to není tak masivní jako dřív, kdy si turisté v Paříži vyvařovali v parku. Oblíbená turistická destinace Čechů, Chorvatsko, si s námi hrává hru Hádej, co letos zakážeme. Obvykle jsou to klasické položky: maso, masné výrobky, mléko a mléčné výrobky. Pak se zpráva  dementuje a zase potvrzuje. A pokud mě paměť neklame, všechno se ustálilo na formulce, že můžeme dovážet přiměřené množství. Turistka – začátečník Zdenicka113 na internetovém fóru vykřikla: „Jaké množství je přiměřené? My třeba toho hodně sníme, a když jedeme na 2–3 týdny, tak je jasné, že jídla bereme spoustu.“ Chápu Zdeničku, je těžké chtít na vyzáblém celníkovi pochopení pro denní dávku jídla, která by mu vystačila na týden... Na dovolené ale nemusíte vyvařovat, stojí za to ochutnávat jinou kuchyni. Když jedete do drsných krajů, existuje dokonce i jídlo, které vám zachrání život. Má to i ve svém názvu – Survival. Tohle jídlo pro přežití prý využijete vždy, když se váš výlet neočekávaně protáhne... Nic nemusíte vařit, konzumujete tak jak je. Čtvrt kila stačí na celý den, pro jednoho. Když chcete někde uvíznout, kilo v zavazadle vám pokryje čtyři dny. Zkušenost, že si i pochutnáte, ale nemám. Takže při cestách jezdím spíš na blind, co který kraj nabídne. Aspoň nemusím mýt nádobí... A Albert má i pro všechny případy dobrůtku v tašce.

Albert je s baťůžkem kamarád
Vestík Albert je pravý Skot, byť pochází z Hlinska. Hrdý, sebevědomý, tvrdá palice. A dobře ví, že si pochutná všude jinde stejně jako doma...
ORIGINÁL VYŠEL V ČERVENCOVÉ PRAKTICKÉ ŽENĚ 2012











Kdyby ledničky mluvily, byla by to někdy docela pěkná Itálie. Fakt potřebujeme ledničky, které nám kecají do života?


Můj vztah k lednici je vcelku chladný, ale přátelský, což bych očekával i z druhé strany. Vcelku spolu vycházíme, snad bych to nazval i jistým generačním souzněním. 
Jistě, chce také své, tu a tam, je přece jenom v určitých letech... Ale pak se něco zlomí a ona, kamarádka jedna, se nějak nahněvá a dějí se věci. To, když se k ní sehnu pro nějakou maličkost a ona mi začne vyčítavě vyhazovat ze svých útrob věci, které jsem nějak ignoroval až prošla jejich lhůta k čemukoliv smysluplnému, kromě jediného – vyhození do koše.
Nepřítelem mé ledničky je kupodivu – led. Cucá a cucá nějaké páry, snad upíjí i pivo a pěstuje si ho v útrobách jako parazita, až jí to nakonec nějak přeroste přes hlavu. Do své kry zahrne i nejbližší věci, takže je pak musím vysekávat jako Etziho. Ty supermoderní vychytané si s ledem údajně poradí hravě, tohle je ale přece jenom jiná generace. Od mé ledničky nečekám nic jiného, než že vydrží a bude dělat svoji práci. Slibuji, že občas to zkouknu, občas zasáhnu. Vlastně jsem jí o kamarádkách, které umí skvělé kousky jako Mozart už v osmi letech, ani neřekl. Není důvod tuhle dámu mé kuchyně nějak znervózňovat. Možná jsem staromódní. Vlastně ani ona ani já nepotřebujeme, aby měla displej, na němž mohu sledovat televizi (hokej by ji mohl vyhovovat), přehrávat video (něco žhavějšího by asi neunesla) nebo fotografie či brouzdat internetem. Ani ji nepotřebuji používat jako kalendář, plánovač nebo poznámkový blok. Na poznámky doma i v redakci mi stačí lepicí papírky, které samy odněkud odpadnou, když věc není vyřízená včas. Kalendář věčně nemůžu najít, a tak si ho v redakci půjčuji většinou od Pavlíny, která sedí hned vedle za zdí. Doma mi kalendář není na nic, tak proč vyčítat ledničce, že neví kterého je?
Hodilo by se, kdyby měla větší přehled. Ale to se stejně moc nenosí, nejen u ledniček. Bylo by fajn, kdyby sledovala uložené věci a kontrolovala jejich stav. Kdyby věděla, co všechno jsme nakoupili (a do ledničky uložili), a ona by to řekla bez toho, že musím otevřít dveře. A navíc by ještě decentně upozornila na prošlé potraviny.
Tenhle dialog vidím v jasných barvách.
Vrátím se z nákupu, nakrmím ledničku a zaklapnu dveře.
„Právě jsi koupil vepřové řízky. Země původu není čitelná, ale soudím, že masíčko pochází z Dánska. Gratuluji, řízky jsou uloženy ve správné polici. Jen bych ráda poznamenala, že mají prošlou dobu spotřeby.“
Bez takových informací se obejdu! Fakt potřebujeme ledničky, které nám kecají do života?
Blbě nenakupuji, ledaže bych narazil na chronické přelepovače štítků.
Moje lednička má kamaráda. Mají spolu uzavřený nějaký tajný pakt.
Albert u ní vysedává a sní, že uvnitř je všechno, co sní. Když má náladu pod psa, tak si k ní zajde a přitulí se. Asistuje při každém otevření, ani mu nevadí, když dveře občas skřípnou. Při tom tulení je někdy tak vehementní, že bych měl nejspíš použít děsivou formuli pro rozpadající se vztahy ze studie profesora psychologie z Washingtonské univerzity: „Můžeš už konečně vysmahnout od té ledničky? Potřebuju si vyndat máslo. Nestůj tady jak tvrdý Y a jdi si stoupnout někam, kde nebudeš překážet.“ Ale to přece Albertovi neudělám.
Tak jdu na věc, než mi lednička zase mlčky začne vyčítat: „Tohle jsi měl udělat už dávno!“

Albert je s ledničkou kamarád
Vestík Albert je pravý Skot, byť pochází z Hlinska. Hrdý, sebevědomý, tvrdá palice. A dobře ví, že v ledničce na něj čeká jeho milovaná veselá kráva...

ORIGINÁL VYŠEL V ČERVNOVÉ PRAKTICKÉ ŽENĚ 2012

Žádné komentáře:

Okomentovat

Díky za reakci :-)