KOLIK ČASU ZBÝVÁ DO PŘÍŠTÍ PRAKTICKÉ ŽENY


pátek 30. listopadu 2012

Nemusíte se bát!

Kdo se bojí šelmy velmi, může počkat na zebru.
Mám tady obrázek z výtahu, takovou trošku dravější kočku. Pokud vám taková společnost může dělat problém, je ještě jeden výtah k nám do redakce, kde už to není tak dramatické. Stačí si jenom počkat na ten správný.
Milá společnost ve výtahu. Trochu jsem si takhle flekatě připadal včera po lapálii s bundou...
Pokud k nám míříte, máte možnost volby. Dva výtahy vedle sebe. Vlevo šelma, vpravo zebra.

Jak mě Jana zachránila

Včerejší ráno nebylo nic moc. Teda bylo dost hnusně. Taky jsme se s Albertem vrátili mokřejší než obvykle – teda dost.
Alberta jsem dal do pořádku pod sprchou, on už to umí a když je v příšerném stavu, hned zamíří ke sprše. Pak jsem zaznamenal, že jak mi usychá bunda, objevují se na ní bílé skvrny. Říkám si, proč by měla být bunda od šamponu, kterým čistím Alberta? Setřel jsem ty skvrny a vyrazil do redakce. A dojel ve stavu, který mohl znamenat jenom jediné – celou noc jsem spal někde pod mostem nebo se válel po chodnících jako to miluje Albert. Tohle je ukázka:
A to bylo všude!
Kolegyně Jana zhodnotila situaci a poradila: "To vypereš, jestli se ta bunda dá prát." Zatímco jsem uvažoval, že zajdu do čistírny, že to bude nějak souviset s impregnací, Jana měla hned jasno. "Tohle se mi taky jednou stalo, když jsem dala věci do čistírny."
Aha, čistírnu škrtám.
Tak se jako špinavec vracím domů s nadějí, že pomůže pračka.
A dneska ráno jsem vyšel s Albertem na procházku jako bych tu bundu koupil včera. Čistá, voňavá. Fotku už jsem nedělal. Co taky na ní můžete vidět, když na bundě už nic není vidět.


čtvrtek 29. listopadu 2012

Nikdo o tom nemluvil!

Čekal jsem dneska sníh a mráz. Ale vykouknul ven, na můj indikátor počasí (a hlavně větru) a vykulil oči. Nesněží, jak jsem sliboval Albertovi. Leje!
Zásek do našich plánů ranní vycházky je tady. Ale Albert už nutně potřebuje na vzduch a tak, takže jdeme. Půlhodinku jsem dal dešti, aby přestal, ale ono nic. Dešti se prostě poručit nedá, že jo, to starší dobře vědí, mladí se to učí i bez keců z rádia. Tak vyrážíme. Snad si Albert neusmyslí svoji kratochvíli s válením po chodníku opakovat dneska. Ale sprcha to v nejhoším napraví.
Sliby chyby, sníh bude asi až zítra.
Západní vítr.  Můj indikátor se vesele povaluje ve větru, bude veselo, hlásí. Jo bude. Prší a fouká. Kombinace na procházku se psem jako dělaná! Jo, pro ty, kteří tápou, tohle je vlajka na Vítkově, kousek od Žižky na koni. V Praze. Koukám na ní každé ráno, když vyrážím ven... Je pěkná, že jo?!

To se mi teda povedlo :-(

Nemusím pozornost za každou cenu, ale stalo se. U kasy v supermarketu vytahuju z košíku nákup a prsk!
Z košíku, co taháte za sebou jako vozejk a u kasy při vyndavání si pořádně zacvičíte dřepy, protože jinak to vyndat na pás ani nejde, jsem vytahoval saponát na nádobí. Přišel nápad na zlepšení. Šikovně jsem si celý košík zvednul, takže už to k pásu nebylo tak vysoko a jak jsem tak ten saponát vytahoval, prsklo to, protože jsem zachytil za kraj koše a bylo vystaráno. Tohle je pachatel:
Dobře se s tím dávkuje, blbě manipuluje... Hlavně, když si nedáváte majzla.
Na pásu se objevila dobrá dávka čistícího prostředku. Cosi ukáplo i na věco, které jsem nakoupil. Tak to s omluvou povídám pokladní a ona, že je to všechno v pořádku. Nebylo.  Když začala ten nepořádek stírat, tvořila se úžasná pěna. Vzala to ještě jednou a zase. Jo, proto kupuju tuhle věc na nádobí! Tak se tam s tím pokladní prala, fronta rostla a pro nezúčastněné to vypadalo, že si pokladní vybrala tu nejblbější chvíli pro úklid. Ještě jsem se jednou omluvil, ta pokladní má asi nervy ze železa, protože mi to znova odpustila a ještě se usmála. Jo, teď už vím, jak s tím purem zacházet mimo určené prostory – v kuchyni to už umím, teď jsem zkušenější i jinak.



úterý 27. listopadu 2012

Už visíme :-)

Tak už visíme. Včera to bylo na spadnutí, a pak se to povedlo, jen doufáme, že nespadneme... :-)
Když zamíříte na naší adresu, po vstupu vás uvítají titulní stránky časopisů, které v Sanomě vycházejí. Vlastně minete všechny a pak uvidíte losa... Ale Praktická žena je nepřehlédnutelná – jo, v angličtině se tomu říká "Last but not least..." Poslední, ale ne poslední... Je to dobré místo.
Vítejte!
A hned vaše kroky vedou k výtahům, kde můžete potkat tohle:
Nebojte se...
No, nebojte, nemíříte do pavilonu šelem, jsou to fotky z proslulého časopisu National Geographic.  Česká edice sídlí kousek od nás. Dobrá společnost.

Složte šéfredaktora – seriál

Seriály ze všech televizí protékají do našich pokojů silou Golfského proudu a nedají se zastavit. Tak jsem nasadil protilék: také mám seriál!
Druhé pokračování možná někomu uniklo.
Takže pokud máte na šéfredaktora pifku, nebo chcete jenom relaxovat, pusťte se do něj. Třeba vás pobaví jako ten první... :-))

Stačí kliknout...

10101

Čísla oboustranně čitelná se mi líbí, mám z nich chvilkově dobrý pocit a když mi padnou oči na digitální hodiny s oboustranně čitelný časem, říkám tomu zázračný čas.
Máme ho šanci vidět a prožít pokud hodiny ukazují 00:00 a pak 1:01... 8:08, 9:09... 15:51 je poslední takový, pak je pauza, protože 16:61 neexistuje, ale všechno se napravuje úderem osmé večer. Tuhle se mi moje zalíbení v souměrnosti a oboustranném čtení času vymstilo. Ráno jsem se probral, otevřel oči a spatřil červený nápis na stropě – SOS. Chvilka zděšení, pak už vytřeštěné oči předávaly mozku správnou informaci Digitální budík kreslí paprskem na strop čas, takže žádné volání o pomoc shůry, ale normálních 5:05...
No, tahle ranní úvaha je o čísle, které jsem zaregistroval včera na facebookové stránce Praktické ženy HOLKY V AKCI – 10101 je počet fanynek a fanoušků, kterým se naše stránka líbí.
Příjemné zjištění, že máme tolik příznivců, které baví tvořit. Kouzelné číslo. Ale už je minulostí, teď už se změnilo na 10 108... :-))

pondělí 26. listopadu 2012

Instalace Praktické ženy

Nachomýtnul jsem se právě včas k akci a foťák byl u toho. Právě dneska instalují Praktickou ženu!
Když vcházíte do budovy, kde sídlí všechny redakce Sanomy, padne vám do oka přehlídka titulních stránek časopisů, které v patrech na vámi chystají redakce pro svoje čtenáře. A mezi nima nemůže chybět, a taky nechybí, Praktická žena.  Jako bychom to měli smluvené, právě se chystala instalace velice úspěšného titulu (a celého čísla) – hádejte koho...

Rám ještě není úplně dokončený, ale ten titul je dokonalý. Promiňte mi tu neskromnost. Bude nám právem dělat reklamu při vstupu. Losí věnec měl úspěch u čtenářek natolik, že se po něm na stáncích jenom zaprášilo a také na naší facebookové stránce Holky v akci. Fakt nekecám, mrkněte se – www.facebook.com/holkyvakci.
K té fotce na titulu: Josefína, která věnec s losem drží vydržela asi tak tři fotky. Napřed pózovala, pak udělala, co chtěla a s naprostým klidem řekla: "To stačí!" A měla pravdu! Dětský instinkt je tak přímočarý i ve své nesmlouvavosti. My bychom ještě dumali a zkoušeli a zkoušeli, ona už věděla. Nebylo už prostě co řešit. Titulní fotka je ta poslední z oněch tří. A je prostě skvělá!




Jedeme, jedem... A zase k vám!

Už jsem se zmiňoval o odmlce, taky to bylo nejenom o spací sobotě, ale vlastně je to vysledovatelný jev: když finišujeme s dokončením dalšího čísla Praktické ženy, všechno jde stranou.
A už je to tady!
Fotka mizerná, taky jednou rukou držím obálku určenou pro tiskárnu a druhou cvakám. Na můj výraz moc nekoukejte, ale všimněte si hodin. Ve dvanáct máme předat zimní dvojčíslo tiskárně. A co vidíte?
Obálka je tentokrát těžší, je v ní 148 stránek časopisu. Na Mikuláše už budou mít Praktickou ženu čtenářky.
Tak držím zimnímu dvojčíslu palce, aby se líbilo. A aby jim vydrželo s inspirací až do Valentýna, kdy bude nové číslo. Když jsem se dneska rozhlížel v redakci, zase mi to připadalo jako v partě šílenců, kteří si nikdy nedají pokoj. Už mluvíme o valentýnském čísle, a taky o velikonočním. Je to všechno ještě daleko, ale pro nás už na dosah. Je skvělé pracovat v týmu, který práce baví. Moc.

Jak si taky lze užít víkendu

Když šéfredaktor chvíli mlčí, může to znamenat, že mu moc není do řeči nebo, že na řeči nemá moc času. Pak je i na téhle stránce chvíli ticho.
Obojí platilo posledních pár dní.  Pravda, mohl jsem si sednout k počítači třeba v sobotu, ale tu jsem fakt celou prospal. Albert, který mě obvykle vyhání z postele už kolem šesté, víkend nevíkend, nějak tušil, že by to nemělo valný smysl a tak chlapec jeden chytrý a šikovný vyčkal až budu nějak k použití. Kolem poledního jsem vstal, šel ven s Albertem, vrátil se a šel zase spát. Pozdě odpoledne se to opakovalo a navečer ještě jednou, pak ještě večer... Neřádil, neházel po mně své oblíbené hračky, trpělivě čekal. Prostě v sobotu jsem hrál roli naprosto nepoužitelného a nepoužitelný taky byl.
Možná to všechno způsobily erupce na Slunci, rotace Marsu, tání ledových souputníků Pluta, co já vím.
V neděli už to bylo o moc lepší. Tak jsem se pustil do upoutávky na nové číslo, ty pohyblivosti, jo, to páchám, abych se odreagoval a taky, aby web Praktické ženy byl zajímavější. Myslím, že je :-) Tak tohle jsem spáchal:

Jo, myslím, že to jde.  Ale jak tak procházím trafikami, všichni už to vědí, že Praktická žena vyšla.  A mizí z regálů i tam, kde bych to naprosto nečekal.  To jednoho potěší... :-)

úterý 20. listopadu 2012

Perníčci, které jste neviděli

Rychlou akci, jak jsme sehnali vykrajovátko na perníčky už jsem tady popsal. I ten zoufalý a zároveň smířlivý výkřik Zuzany kolik, že musí upéct perníčků.
Otiskli jsme výběr.
Teď se přiznávám. Tohle je vývojová řada Perníčků.
Napřed to mělo být něco úplně jiného, ale něvěděl jsem přesně co. Tak vznikl první Perníček z toho důvodu, že k dispozici byla zelená hmota, kterou Zuzana začala hnětat bez nějakého záměru.
Tak jsem to několikrát zkusil, až to začalo krystalizovat a v momentě, kdy Zuzana vykulila oči a řekla "To je kuchař!" jsem skončil tvorbu.
Ale pak mě začaly svrbět ruce.
Perníčků napekla Zuzana spoustu, tak proč se nepokoušet. Třeba mi něco otisknou v Praktické ženě... :-)))
To už bylo tvoření méně spontánní, cílené. Sportovec.
Má bekovku a míč. Protože to měl být golfista, zelená a bílá, to sedí.  Jenomže by vypadal jako kuchař, dosta unavený kuchař, který vařečku táhne jako podroušeného kámoše z flámu. Tak dostal mičudu.  Fotbal moc nesleduju, snad jenom rychlé zprávy o něm (a trochu z donucení), ale mám takový dojem, že takhle vypadají fotbalisti naší reprezentace.  Nikdo jim neřekl, že nehrají golf a ten míč nemají odpálit do osmnácté jamky.
A pak jsem si dal pauzu, sledoval jak se fotí a byl připraven, kdyby náhodou bylo potřeba rozhodné ruky nebo slova. NIC. Holky si vystačily. Prostě jako vždycky, kdo má něco dělat, dělá a pěkně to odsejpá.
A jak jsem byl takový nevyužitý (neříkejte to v naší firmě), tak jsem spatřil dvě lentilky, které ležely na stole ladem, protože se mám nehodily při stavbě perníkové chaloupky.
Tak vznikla Koketa.
Tu jtse viděli v časopise.
Ale cesta k ní, to byl složitý vývoj, ke kterému jsem došel po spoustě úvah a kompromisů.
Uf, tohle je blbá věta, kterou jsem chytil někde ze zpráv.
Koketa prostě vznikla z nápadu a  náhody. Chtěl jsem využít žlutou zdobicí  tubu, červenou tubu a ty lentilky. Když už jsem to přinesl pro případ potřeby, tak jsem tu potřebu prostě vytvořil, když jinak ty věci potřeba nebyly.
Tak se na tu parádu mrkněte:
Otevírám hlasování. Kuchař, fotbalista nebo koketa. Můžete hlasovat od 0 do 10. Jak? V komentáři.

Perníčka si udělejte podle svého doma. Marcipánová hmota, barvivo a barvičky v tubě jsou k mání. Perníčka si ale musíte upéct. (Zuzka už je nechce ani vidět až do příštích Vánoc :-)) ) A pak užijete si, jako já. Ale bacha, pokud budete odvážnější, myslete na to, že variace pana Perníčka můžete ukazovat až po desáté večerní :---) No, jo... Ale to nebude... Tak nemám strach. Byť je koketa na hraně...


pondělí 19. listopadu 2012

Zavíráme

Tak jsem ráno přidal poslední kousky fotek do našeho konkurzu na nové autorky a konec. Vždycky na naší facebookové stránce Holky v akci ohlásím, že už to bude za pár hodin a vždycky tam ještě přibyde pěkná řádka fotek.
No, oficiální konec je vždycky o půlnoci, a když ráno vstanu, tak přidám poslední. Jinak bych si asi musel vždycky počkat na půlnoc. Konkurzu tenhle malý návdavek času nijak neublíží, je ti opozdilci už získají minimum hlasů. Občas se objeví v poště protest, jak je možné, že má někdo stovky hlasů a někdo jenom desítky. A že by měla vyhrát jiná fotka. Když jsme s konkurzem začínali, tak první kolo bylo bez hlasování. A to se sešlo žádostí, že autorky chtějí vědět jak se jejich tvoření líbí. Tak jsme změnili pravidla jen v tom ohledu, že čtenářky mohou hlasovat, ale výběr autorky dál zůstává na redakci. Další kola byl kolem hlasů docela mazec, ale hlavně kvůli tomu, že si některé autorky nepřečetly pravidla. A teď už všichni vědí, že nepořádáme hitparádu s hlavní cenou cestou kolem světa.  Co víc, že vybraná autorka má najednou práce nad hlavu, protože představení jejího tvoření v časopise znamená, že třeba loutku nebo pletenou sovu udělá znova – kvůli fotkám postupu.
Jo, jsem moc rád, že to autorky tak berou a vytvářejí s námi časopis, který nabízí nápady, návody a inspiraci.
Těm, které se do redakčního výběru musím poděkovat za trpělivost, objevují se svým tvořením v dalších kolech. Jenom si v těch stovkách jmen nevedu statistiku, takže těžko můžu říct kolikrát se objevily na stránce s fotkami než jsme je vybrali.
Při výběru těch, které představíme na stránce galerie čtenářek si pak drbu hlavu, že mě něco takového napadlo vůbec odstartovat. Přeme se u kulatého stolu nad fotkami a zužujeme výběr. Stránka není nafukovací. Občas i šéfredaktor prohraje a jeho favoritka vypadne. Často je to jako v té talentové soutěži o cestu kolem světa – vyberte mezi dvěma zajímavými ukázkami tu jedinou, když je to tak vyrovnané. Kdyby u stolu seděli všechny čtenářky Praktické ženy, možná bychom se přeli půl roku :-)
Ale nakonec se všichni vždycky shodneme. A taky víme, jak báječné autorky ukazují, co dovedou. A představují se nám nejenom autorky z Česka, velký zájem náš konkurz vzbudil i za řekou Moravou, kde má časopis dost čtenářek, objevila se i autorka z Německa...
A já si říkám, jak je to báječné, když má někdo takové hobby, které přináší relax a potěšení.
Tak už se zase těším (a jsem napnutý zároveň) jak bude probíhat výběr z právě uzavřeného konkurzu.

První autorka, která otevřela účast v konkurzu na téma Dárky pro radost byla
RADKA VOŘÍŠKOVÁ
DALOVICE
Konkurz Dárky pro radost uzavřela
EVA KOMÁRKOVÁ
ČESKÁ LÍPA
Tak to začalo tentokrát srdíčkem a končí sponkou do vlasů. Galerii všech ještě na webu necháváme, ale už nic nepřibyde. Konkurz na téma Dárky pro radost skončil.
A chystáme nové téma.

pátek 16. listopadu 2012

Albertova ranní show

Když vyrazíme s Albertem v půl sedmé na ranní procházku, dějí se věci. Kromě klasiky se vestík strašně rád předvádí. Ale jak vytáhnu foťák, hned se zklidní a dělá výstavního psa se způsoby šlechtice.
Albert se asi posunul do praktik mediální hvězdy, když už je každý měsíc v časopise, tak se nebude předvádět přece jen tak. Ale já ho za tyhle kousky neuplácím, spíš trnu, co si v kožich odnese domů. Naštěstí tenhle kousek předváděl jenom na trávníku, ale ten mu teď připadá nějak navlhlý a studený, taky je. Tak si oblíbil chodník, kde ještě před pár dny plynaři překládali potrubí. A tenhle kus úplně nového chodníku Alberta fascinuje. Konečně se mi podařilo ho v nestřežené chvíli natočit.

To je ale požitek. Video je TADY.


úterý 13. listopadu 2012

Osobní nasazení

Tak máme všechno nafoceno do dvojčísla, pochvalovala si Zuzana. Teď to všechno jenom zalomit, popsat a poslat ke čtenářkám. Čas se nám krátí, na Mikuláše už budou mít čtenářky dvojčíslo v ruce...
Už víte, že se do všeho pouštíme s vervou a s plným nasazením. Tentokrát to došlo až tak daleko, že se musel i šéfredaktor ukázat. Tedy ukázat nohy :-)
No tohle asi přežijete, milé čtenářky, takže jsem nejprve složil kus podlahy, která si občas na našich fotkách zahraje (je to takové efektivní využití jedné investice):
Tohle je za trest? Kdepak, jenom skládám podlahu...
A pak už jsme fotili. Nejde o šéfredaktorovy nohy, ale v čem jsou... Nachystali jsme pro dvojčíslo fígle na to jak si uplést ponožky a to dokonce na jedné jehlici...  V rámci úsporného balíčku (ty jsou dneska docela ve fóru) jsme škrtli položku na profesionální modely a modelky a zafušovali jsme do modelingu sami...
Z téhle fotky v časopise uvidíte jenom to podstatné. 
A zatímco část redakce se snažila úplně neznemožnit, další parta si užívala poněkud decentněji:
Jana s Denisou si hrály s medvídky. Ten medvídek je Vlastík, jak ho autorka ušila, ale Janě připadal Vlastíkův obličej natolik dívčí, že se z Vlastíka stala medvědice. Tohle nám asi autorka Vlastíka dlouho nezapomene, ale nakonec k proměně svolila s tím, že až se jí Vlastík vrátí domů, sundá tu holčičí parádu a zase bude Vlastíkem.
Jako bychom se smluvili, Holky na naší facebookové stránce se vytasily se šitím medvědů taky. O chlup dřív, ale já jsem jim to nevykecal :-) Vlastík je jedním ze spousty medvědů, které má Jana strašně ráda (nejen jako téma na tvoření), takže budeme mít medvídky a medvědy všemi možnými technikami. Víc už ale fakt uvidíte ve dvojčísle na Mikuláše.

neděle 11. listopadu 2012

Pleteme, zase pleteme a je to vidět

Tak jo, zase máme nové homevideo, jak říkám těm pokusům natáčet návody, které zajímají čtenářky. A mají docela sledovanost. No, koláče sledovanosti nebudu vytvářet, ještě nejsme televize, která se pere o reklamu :-)
Tentokrát jsem si vyzkoušel natáčení hned dvěma kamerami, tedy kamerou na stativu a foťákem v ruce a jsem trochu víc spokojenější s výsledkem. Možná ty záběry od sebe rozlišíte :-) Ale to nebyl záměr, některé věci je prostě dobré vidět z několika úhlů, tak jsem si to prostě vyzkoušel. Co bych taky o víkendech dělal, kdybych neměl co sestřihávat... :-)))) Tak třeba i tenhle návod pomůže. 




Větší video najdete TADY...

pátek 9. listopadu 2012

Jedině s lupou

Až do chvíle, kdy mi lékaři vyměnili čočky abych viděl lidi, které potkávám, abych rozeznal jaký autobus přijíždí (a že přijíždí) a nebyl vyvedený z míry, že se odpoledne po Praze projíždí noční tramvaj číslo 55, když je to opravdová tramvaj číslo 5, jsem neměl problém přečíst ty blechy, kterými jsou na výrobcích ingredience nebo návody. Teď už ho mám. Přečtete na téhle fotce něco?
Nic? Já taky ne...


Jestli nic nepřečtete na fotce, tak je to správně. Až někdo pochopí, že půlka zákazníků nosí brýle, třeba se něco změní. 
Přiznám rovnou, že radši vidím lidi a všechno kolem, než ty pidi písmena na nějakých návodech. Při operaci jsem se musel rozhodnout co chci vidět, a tak jsem se chtěl vidět při holení, vidět zase svět kolem sebe (uf, někdy je to příšerné, co teď vidím), chtěl jsem vidět na klávesnici počítače, na počítač a taky občas na televizi, kdyby náhodou dávali něco zajímavého. Na rozptyl NULA až NEKONEČNO nabídka nebyla. Takže teď vidím všechno a něco ne. Furt lepší než něco v dosahu deseti centimetrů a pak už jenom mlhu. Tak si ke čtení pidipísmenek beru lupu. I pytlíkovou polévku takhle luštím, když na to přijde. Když výrobci pochopí, že nejsem sám, budou to dělat líp a čitelnější. Teda ty seriózní. Ty neseriózní mě ani nezajímají. Jenomže kámen úrazu je nejspíš v tom, že ty nálepky a návody vymýšlejí mlaďoši (a taky staroši, kteří chtějí držet krok s mlaďochy). Až si řeknou, že by bylo lepší zvětšit na návodech písmena, třeba udělají větší kšeft. No, kvůli mě nemusejí, už si recept na pstruha v kabátku pamatuju. A pstruha teď vidím líp než předtím...

středa 7. listopadu 2012

Tak je to tady!

Zase ta chvíle napětí, co tomu budete říkat. Nové číslo Praktické ženy už mají čtenářky ve schránkách, na stáncích se objeví zítra.



Tak je to venku! Pár dní to vypadalo, že jsem umrznul v nějaké závěji, ale nějak mi zamrznul počítač a zlobil a zlobil (a já byl na mrtvici!), takže chystané zprávy jsou už trochu pasé. Ale také jsem se nehnul od nového videa, které snad už zítra taky bude na našem webu. Kajjka ukáže zavírku, no ukáže se, jestli to dokážu a ukážu :-)
Novému číslu držím palce, to šéfredaktor musí a já je držím rád, protože jsme zase nachystali nějakou insipraci pro čtenářky a myslíme, že se bude líbit. No, ohlasy v mailové poště napoví víc...