Jedině s lupou

Až do chvíle, kdy mi lékaři vyměnili čočky abych viděl lidi, které potkávám, abych rozeznal jaký autobus přijíždí (a že přijíždí) a nebyl vyvedený z míry, že se odpoledne po Praze projíždí noční tramvaj číslo 55, když je to opravdová tramvaj číslo 5, jsem neměl problém přečíst ty blechy, kterými jsou na výrobcích ingredience nebo návody. Teď už ho mám. Přečtete na téhle fotce něco?
Nic? Já taky ne...

Jestli nic nepřečtete na fotce, tak je to správně. Až někdo pochopí, že půlka zákazníků nosí brýle, třeba se něco změní. 

Přiznám rovnou, že radši vidím lidi a všechno kolem, než ty pidi písmena na nějakých návodech. Při operaci jsem se musel rozhodnout co chci vidět, a tak jsem se chtěl vidět při holení, vidět zase svět kolem sebe (uf, někdy je to příšerné, co teď vidím), chtěl jsem vidět na klávesnici počítače, na počítač a taky občas na televizi, kdyby náhodou dávali něco zajímavého. Na rozptyl NULA až NEKONEČNO nabídka nebyla. Takže teď vidím všechno a něco ne. Furt lepší než něco v dosahu deseti centimetrů a pak už jenom mlhu. Tak si ke čtení pidipísmenek beru lupu. I pytlíkovou polévku takhle luštím, když na to přijde. Když výrobci pochopí, že nejsem sám, budou to dělat líp a čitelnější. Teda ty seriózní. Ty neseriózní mě ani nezajímají. Jenomže kámen úrazu je nejspíš v tom, že ty nálepky a návody vymýšlejí mlaďoši (a taky staroši, kteří chtějí držet krok s mlaďochy). Až si řeknou, že by bylo lepší zvětšit na návodech písmena, třeba udělají větší kšeft. No, kvůli mě nemusejí, už si recept na pstruha v kabátku pamatuju. A pstruha teď vidím líp než předtím...