Den Blbec na ledě

Vylezli jsme s Albertem před dům, přesně v devět ráno. Chodník beze sněhu, trochu mžilo. No, není to ideál, říkám Albertovi, ale tohle ustojíme.
A stačil krok, aby bylo jasné, že ustát na ledovce moc nejde a že bude o to přežít :-)
Promítnul jsem si ty chodníky do kopce a z kopce, které nás čekají a jenom si říkal, že to snad nebude tak strašné.

Od domu jsme doklouzali na rovnější chodník, obvyklá trasa pokračuje do kopce, to jsme vzdali s překlouzali ulici s dlažbou. A vyškrábali kopeček. Za rohem bylo jasno, to nejsou uklizené chodníky, co nás čeká, to se leskne ledovka! Možná to tak na fotce nevypadá, ale chodník se lekl jako sklo. Tak jsem se plížil podél fasád, kde bylo jen polomokro a tu tam led...

Pak se to dalo a dokonce jsme potkali multikáru sypající chodník. Auta tak nějak podkluzávala, chodců pomálu. Podkluzávalo i Albertovi, což byla moje výhra – nemohl mě táhnout za sebou :-)
A pak jsme potkali Vánoce.
Na Žižkově se dějou divné věci:

Někdo už se nemohl dočkat. Ráno obvykle potkávám vykradená auta s rozmlácenými okýnky, střepy z rozbitých
flašek po noční pařbě, i jiné důkazy, že si tahle čtvrť užívá snad až do rána... A teď Vánoce...

Volba na další cestu padla na poměrně rovný úsek, ale nedalo se to. Takže zase podél fasád. Lidi, nelezte ven, čtěte si radši blok šéfredaktora :-)

Naše ranní okružní cesta se chýlí ke konci. Na náměstí, kde s oblibou natáčejí válečné filmy se pokoušelo vyjet do kopce luxusní auto, ale ono to na kočičích hlavách nějak nejde... V zatáčce stojí dodávka z prádelny, nějak divně, o kus dál parkuje rozvážka pizzy. Na místě, kde bývá značka. Značka je u zábradlí, litina zábradlí ohnutá... Na další křižovatce je naštorc volkwagen, blikačka. Kolem něj si to do kopce žene taková ten teréňák-osobách-skoronáklaďák. Když sklouzává na pizzu, stojíme s Albertem v uctivé vzdálenosti. Jedna nevíme kam se až ta obluda doklouže a taky jestli nám to neuklouzne pod její kola... Černá obluda se otočí, a vidí ten modrý volkswagen jako překážku. Tak to otlač, říká řidič s ruským akcentem. To nejde! brání se šofér modrého auta. Ale de, říká ten s akcentem. A oba se zřítí k zemi. No, auto odtlačili, ale to už je slyšet ránu a do společnosti se přidalo zelené auto...

Jo, žižkovské kočičí hlavy.

Tak to otlač! Tyhle křižovatky jsou kousek od Divadla Járy Cimrmana. A teď právě začalo představení...

Ten odlesk světla na kočičích hlavách – to je ledovka!

Chlapi to zvládli. Mezi pizzu a černé auto se mezitím zapasovalo ještě zelené... No, prostě den Blbec...

Já se nakonec dovlékl domů jako spráskaný pes, Albert to měl všechno za báječné dobrodružství... Tak snad počkám do poledne, než se zase odvážím ven.