Melouch šéfredaktora, nikomu to neříkejte...

Dostal jsem za to všechno pár ginů s tonikem (a limetkou), moje značka (až na ten tonik). Snad to nebudu muset přiznat daňovému úřadu. Jo, byla to akce, prý jsem šikovný, a takové ty řeči, znáte to, když chcete někoho nalákat, aby pomohl.
Tak jsem se nechal ukecat, že Zuzaně pomůžu (honorář nebyl smluven, nic jsem nečekal, ani na ten gin s tonikem). A to ještě moc přesně nevěděl do čeho jdu.
Přidělat do skříňky ikeácké jezdící šuplíky přece není takový problém.
Je, když nemáte ikeáckou skříňku. To se jednoduchá skládačka mění na Rubikovu kostku.
Takže to bylo dobrodružství.
Ráno jsme to proměřili, pak se setkali v redakci a dokončovali stránky Praktické ženy, a navečer přidělali. No, než přidělali, trochu jsem si zařezal ne moc nabroušenou pilou... Paráda. Zní to jednoduše a jako velká prča, ale i v té skříni bylo jako v troubě, co akce, to nějaké náhradní řešení... A k tomu mi za zadkem Zuzana blejskala foťákem. Oplátka, že od startu tohoto blogu si fotím v redakci, co mi padne do oka. Tuhle fotku v časopise nenajdete, ale jsem tam taky v akci, trochu důstojněji. Pokládám podlahu... To bylo pro efekt na fotce... Jezdící šuplíky je dost soukromá akce.

Bojuju s prostorem, vedrem a nedostakem vrutů...

Takovouhle akci bych ale doporučil všem, kteří si myslí, že tým se stmeluje teambuildingem... A vyhazují za to ještě peníze. Netušíte, co je teambuilding? To se třeba válíte v blátě, šplháte přes propasti, máte být vystaveni zátěži... Pak zase nějakým hrám. Absolvoval jsem takový, bez bláta a šplhání, dodneška mi z té akce visí v kanceláři obraz vlastnoručně malovaný v daném čase na vylosované téma můj obrázek Kostka ledu. Třeba vám ho jednou ukážu i tady...
No zpátky k policím. Zuzana je spokojená a já rád, že jsem si neuříznul ostudu.