Vendula

Tak tohle je Albertova kamarádka Vendula. Teda nevím, jestli se tak jmenuje, nejspíš ne, ale já jí tak říkám, protože je pořád venku a tváří se mírně nadutě.
Albert ji zaznamená okamžitě, letí přes celý byl, cosi hlasitě komentuje a vyžaduje si, abych otevřel dveře. Pak si s Vendulou něco povídá. Je to taková samomluva, protože Vendula mlčí, maximálně se naježí a drze se dívá Albertovi do očí. To už je chlapec dost ve varu. Vendula je ale v klidu, chrání ji zábradlí a celé jedno patro. Posedává si mezi troskami vedlejšího domu a provokuje. Albert se odreaguje, pustí ven všechnu tu lásku ke kočkám a jde klidně domů. Mise splněna.

Vendula si se jistá, má únikové cesty a od rozdováděného Alberta ji dělí navíc několik překážek, které jen tak nemůže zdolat.

Tuhle jsme potkali v domě kočku domácí Jany a nikdy předtím jsem neviděl, že by se kočka chovala jako vrtulník. Nevím jak, ale vznesla se na zábradlí schodiště. Když byl Albert ještě štěňátko, měl jsem snahu s další kočkou domácí je dát dohromady. Ne, že by to mělo něco znamenat, jako, že by spolu třeba chodili na pivo, ale říkal jsem si, že pro klid v domě to bude fajn, když budou kámoši. Jenomže Albert je do všeho hrrrrrr a to kočky nerady. Několikrát k sobě tenkrát čuchli, nos na nos, ale asi si nevoněli. Zdá se, že někdy téhle kočce Albert nadbíhá, jako, že se znají, ale ona má pocit, že jí chce vyprášit kožich, ne-li něco dramatičtějšího. Tak prchá a on to bere jako výzvu. Tenhle vztah prostě nemá perspektivu ani řešení. Teď se do toho zamotala Vendula a myslím, že Albert má dojem, že je kočkám jenom pro smích.
No, teď víte o Vendule, a já jdu psát fejeton jak si užíváme spolu Velikonoce.